Obyčejný všední odpoledne

Obyčejný všední odpoledne

Konečně dopočítáno, oddechla jsem si v duchu a se strachem jsem nakoukla do výsledků v zadní straně učebnice. Matematika pro osmou třídu mi dává docela zabrat. No jo, už si ani nejsem jistá, jestli to všechno, co jsem zapomněla, jsem vůbec někdy věděla. „Vyšlo to!“ Oznámila jsem Starší a cítila jsem jisté zadostiučinění, které se dostavilo spolu s překvapením. „Fakt?“ Jásala prvorozená, patrně stejně užaslá jako já nad výsledky naší společné práce.

„Mami, co bys řekla na to, kdybych si napsala na tu zítřejší písemku taháka?“ Zeptala se opatrně. „Udělej si taháků kolik chceš, hlavně ať ti na ně nepřijdou.“ Moje odpověď ji poněkud vyvedla z míry: „To jsem teda od tebe nečekala!“ „Počkej,“ zarazila jsem ji, „to není celý! Musíš ten tahák ale nejmíň desetkrát opsat a snažit se, aby byl co nejmenší.“ „No, mami!“ Vykřikla pohoršeně a zamyslela se: „Hele, to mi už někdy někdo radil.“ „Nebyla jsem to já?“ Otázala jsem se skromně. Starší vyprskla smíchy. „Tak tobě by fakt nevadilo, kdybych si do školy dělala taháky?“ „Ne. A víš proč? Protože když je budeš dělat tak, jak jsem ti řekla a opravdu je desetkrát opíšeš, nejspíš je potom už nebudeš potřebovat, protože si to všechno během psaní zapamatuješ. Ha ha!“ „Že já se od tebe nechám vždycky nachytat,“ broukla Starší a odešla do dětskýho pokoje. Nejspíš tvořit tahák na zítřejší matiku…

Ne, nemám o ni strach. Má v sobě něco, co jsem já vždycky postrádala. Ctižádost, pečlivost, praktičnost. Nevím po kom. U nás v rodině tohle postižení nikdo nemá. Zřejmě dědictví přes nějaký hodně starý koleno. :OP

„Můžu si půjčit tenhle časopis?“ Přišla za chvíli. „Jo, hlavně si někam zalezte a nechte mě chvíli v klidu, ať to konečně dopíšu,“ broukla jsem. Za minutu mi stála zase za zády: „Nemáš průhledný lepidlo?“ „Je-žiš- marjáááááá!“ Zařvala jsem z plna hrdla. Mladší se uchechtla a zmizela v pokojíčku, Starší se ušklíbla, řekla: „A jo“ a zmizela taky. „Mám tady akorát kanagóóóón,“ volala jsem za ní, páč se ve mně hnulo svědomí, že bych jako nemusela být dobrá matka, když dítěti neposkytnu ani lepidlo.

„Cožééééé?“ Zavolala zpět skrz zavřený dveře. „Že tu mááááám jen kanagóóón!“ Zopakovala jsem pokřik. Za zavřenými dveřmi to hulákalo: „Ahááááá. Já jsem ti rozumělááá, že jsem magóóór.“ „To ti můžu klidně říct taky,“ nabídla jsem se svým běžným nehulákavým hlasem, díky čemuž jsem zjistila, že Starší má velmi dobře vyvinutý sluch, neboť mne slyšela a pohotově reagovala, aniž by se obtěžovala dveře otevřít, výkřikem: „Néééé, díky. Já jsem si to úúúž řekláááá samáááá!“

Mladší bylo líto, že není do hulákací hry aktivně zapojená a jelikož ji zrovna honila mlsná, křikla: „Můůůžu si vzíííít čo-ko-láááá-důůů?“ „Už ne, už jsi měla. Vždyť jsem ti to říkala už třikrááát,“ volala jsem do pokojíčku jako blázen. „Ani kindéééér?“ Zkusila to ještě. „Néééé!“ „Ani ňákej zbytééééék?“ „Nééé! Ani nic, co připomíná čokoládu. Ale jestli chceš, půjčím ti lepidlo,“ navrhla jsem paní trpaslíkové. Za dveřmi se rozhostilo ticho. Když jsem k nim přišla blíž, slyšela jsem, jak Mladší šeptá Starší: „Nepotřebuje tu někdo psychologa?“

No a jinak se máme dobře. Vy taky? Krásnej týden. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *