To mě pobavilo

To mě pobavilo

Poslední březnový týden. Sněží. Fučí. Mrzne. „Ale už bude teplo,“ povídá trafikant bodře a mrkne na mě. „Myslím, že letos už teplo nebude,“ opáčím skepticky a otírám si vločky z tváří. Trafikant trvá na svém: „Bude!“ Zmocňují se mě pochybnosti a s neskrývanou nadějí říkám: „Fakt?“ „Jo, v červencu by mohlo být aj dvacet stupňů!“ rozchechtá se chlápek za pultem. Mě to nepobavilo.

Na pobavení jsem si musela počkat domů. Z počátku to ani moc zábavně nevypadalo, neboť mě otrávilo, že vyprané prádlo, co jsem položila Mladší do pokoje s tím, aby si je uklidila, leželo pořád ještě spořádaně na psacím stole. Fakt mu za ty dva dny nenarostly nožičky. K nevíře. „Promiň,“ řekla Mladší rychle, když zachytila můj výmluvný naštvaný pohled. „Já to hned uklidím, mami! Já jsem neměla čas, víš? Já jsem si totiž nainstalovala novou super hru! Podívej!“  Ty tablety mi fakt byl někdo nedobrej dlužen, pomyslela jsem si a s povzdechem odešla ke svému notebooku, kde jsem si díky přijaté poště nečekaně spravila náladu.

Nejdřív jsem si otevřela mail od Lva, který byl určen právě „tabletářům“ (důkaz zde). To mě pobavilo. Podělila jsem se o něj s druhorozenou. Zasmála se a šla si konečně uklidit to oblečení, aby je o hodinu později zase vytahala ven, protože se s čtyřdenním předstihem rozhodla začít balit na školu v přírodě. Když se začala shánět po plavkách a plátěných keckách, pobavilo mě to též. „Víš, že jedete na hory?“ ověřila jsem si opatrně a navrhla: „Místo těch plavek si sbal oteplovačky, bude tam sníh!“ „To v žádným případě, mami. Oteplovačky před lidma vůbec nemůžu nosit!“ „Aha,“ hlesla jsem opětovně pobavena náctiletou logikou, na kterou si, ač je mi již -cet, pořád ještě pamatuju.

Pak jsem ještě odpověděla na pár mailů, orientačně mrkla na rukopis, co mám hodnotit, abych odhadla, kolik mi zabere času, a dorazila mi pošta od Lenky. Lenka posílá většinou žertovné fotografie s obveselujícími popisky. Protože je milovnice koček, jsou tyto častými hlavními aktéry fotosrandiček. Tentokrát ne. Tentokrát mi poslala korpulentní paní, co vyvěšuje letáček s nápisem Hledá se pes a fotografií malé čivavy. Paní je u toho vyfocena zezadu a čivavu má pochopitelně vmáčknutou mezi půlky. Ono by mě to asi samo o sobě až tak nepobavilo, kdyby mi v tom okamžiku Lenka nevolala, aby si zajíkajíc se smíchy ověřila, že mi ta ukrutně vtipná věc přišla. Něčí smích je, jak známo, nakažlivý, tudíž mě ta hovadina nakonec přece jen pobavila.

Mladší si zatím pustila televizi a odškrtávala si v seznamu doporučených věcí na školu v přírodě, co má a co nemá a psala si do něj poznámky. „Tak to si pojď poslechnout!“ volala mě. Přišla jsem k ní, pokynula k televizi a kroutila hlavou. Nějaká slečna tam zrovna říkala: „… a já vím, že ho jednou najdu. Muže, co mě zahřeje, když mi bude zima, co mi uvaří, když budu mít hlad a co se mnou bude tancovat!“ To mě toho dne pobavilo nejvíc. Rozesmála jsem se. „Ta je blbá, co?“ řekla Mladší znechuceně. „Jo? A jakej by měl být ten pravej podle tebe?“ zeptala jsem se zvědavě. Holčička se na chvíli zamyslela a pak řekla: „No to je snad jasný! Musí být hodnej, mít rád děti a nebýt línej!“

To mě nepobavilo. To mě trochu dojalo a trochu udivilo. Ještě nedávno by stačilo, aby měl hnědý vlasy, zelený oči a svaly na břichu. Z dojetí nad jejím dospíváním mě vytrhl spontánní dotaz: „A jak si svýho manžela představuješ ty?“

Krásné zasněžené zábavné Velikonoce všem!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *