O vypravování

O vypravování

Ne, tenhle sloupek rozhodně nebude o pohádkách, povídkách, básničkách ani pověstech, ba ani o bajkách. I když je vypravování všelijakých příběhů oblíbenou dětskou kratochvílí, mnohem podstatnější pro prvních asi pět let života člověka je vypravování se někam.

Všiml jsem si totiž, že tahle aktivita zabere dost času na to, aby bylo možné ji pominout jako nějakou marginálii. Jsem dokonce ochoten připustit, že příprava na odchod nebo odjezd, balení a oblékání je po spánku druhou nejobsažnější činností.

I když velká J nachystá vždycky všechno potřebné prakticky až k ruce a já se snažím s oblékáním dětí pomoct, stejně nám to trvá. Děti toho totiž musejí během svlékání a oblékání zvládnout hodně – tu vylovit míček, který se už před týdnem zakutálel pod skříň a ony si ho najednou všimly, jindy zase prozkoumat krabici s hračkami nebo rozstříhat kus povalující se omalovánky. Nebo si na něco vzpomenou a prostě jen tak odběhnou – ve slipech nebo s tričkem jen tak ledabyle navlečeným přes hlavu. A všechny tyto podružné činnosti vykonávají průběžně – mezi jednotlivými kusy oblečení, které se nám daří jim navléknout.

Někdy se nám samozřejmě povede zpestřit si tyto přestávky tím, že je třeba odběhnout na záchod. A nejsou vzácné ani situace, kdy celý proces vypravování se na cestu završí některé z menších dětí tím, že si pokadí před chvílí vyměněnou plínku, protože odběhnout nestačilo, případně si krásný čistý svetřík úplně umatlá čokoládou, takže je potřeba několik oblékacích fází zopakovat.

U J, která sice umí být samostatná a obejde se bez asistence dospělých, ale pro změnu už vyrostla do věku, kdy je pro ni důležité dobře vypadat, se výpravy komplikují přemítáním, co si vzít na sebe. A taková mikina, která se zrovna z nějakého důvodu znelíbí, pak může být problém.

Tu a tam nám nepříjemné chvilky přivodí M, který je expert na blinkání. Jednou jsme někam odjížděli (kupodivu relativně včas), a když už bylo všechno vypravené, a dokonce jsme ujeli několik kilometrů, milý M se rozhodl pozvracet se od hlavy až k patě. Nepoučeni předchozími zkušenostmi jsme s sebou neměli žádné náhradní oblečení, takže nezbývalo než se vrátit domů, synka převléknout a vydat se za dobrodružstvím opakovaně v domnění, že teď už přece nemá co zvracet. Když se ale na takřka stejném místě pozvracel podruhé, usoudili jsme, že napotřetí už bude opravdu vhodné vzít mu nějaké čisté oblečení pro jistotu s sebou.

Nebude doufám příliš velkým překvapením, když prozradím, že když někam jedeme, přijíždíme zpravidla o dvě hodiny později, než jsme chtěli a než jsme slíbili. A když už se náhodou někdy děti vypraví dřív (tedy nezdržují tolik jako obvykle), nestihne své kabely a elektroniku, kterou běžně bere na cesty, sbalit tatínek. Takže stejně místo v devět vyrážíme v deset.

Ale soudě podle návštěv, které přijíždějí k nám, v tom nejsme sami. Vypravit se, obléknout se, nic nezapomenout, zamknout dveře, kompletně se naložit do dopravního prostředku a odjet pokud možno včas je zjevně pro každou rodinu rituálem, který vyžaduje stoický přístup a pevné nervy. Ale ani tak se ho málokdy podaří vykonat k plné spokojenosti všech účinkujících.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.