Zájem prvorozené o všeliký hnusný hmyz se zdá býti na hranici posedlosti. Záhadou též je, po kom tuto vášeň podědila. Odmítám připustit, že bych na tom mohla mít jakýkoli genetický podíl. Že po sobě nechává dobrovolně lozit pavouky… to bych ještě byla schopna tolerovat, neboť je alespoň odstěhovávala z naší plážové deky, že nám zakázala vraždit hmizí hnusy slétávající se večer na terase k rozsvícené lampě… to jsem nesla s mírnou nelibostí. Zvláště po té, co na nás dělaly nálety kněžice a nějaký velký bzučící torpéda. Ale fakt, že se jednoho dne cestou na pláž okouzleně sklonila k zemi a radostně vložila do dlaně cikádu… to už na mě bylo fakt moc.
„Fuj! Ty jsi normální prase,“ řekla jsem dceři láskyplně, leč s neskrývaným hnusem.
„Proč? Vždyť je mrtvá!“ hájila se Starší.
„No tím spíš… na něco asi chcípnout musela. Vrať ji!“ dožadovala jsem se a odtahovala se od broukomilky.
Hmyzomilka neochotně vrátila chcíplou cikádu do trávy a ušklíbla se: „Ach jo, všichni můžou mít nějakej suvenýr! Já jsem si ji chtěla vzít domů a zkoumat ji!“
Den po té, co jsem to po návratu vyprávěla Lence, mi poslala sms, v níž stálo: Mam tady lopatku plnou mrtvyho hmyzu. Nechces to schovat Starsi k narozeninam?
Nechtěla jsem.
Co jsem chtěla, bylo, aby hned ten první den po příjezdu na dovču, stála hnusomilka vedle mě, když po mně lezl ten hnusnej velkej pavouk! Ale to ona zase ne. Klidně se povalovala v druhým apartmánu, co obývaly s Mladší a ubohou matku nechala málem zešílet. Tučného pavouka jsem si na svým pravým rameni všimla zrovna ve chvíli, kdy jsem nesla na terasu hořčice a dresinky. Jedna z hořtic byla ve sklenici… Tu jsem držela v levé ruce… Abych se přiznala, mám fakt okno a netuším, kterak se to stalo, ale nejspíš mi pud sebezáchovy velel, abych si levou ruku uvolnila a pavouka jí z pravého ramene smetla. Aniž bych si to uvědomila, flákla jsem tedy sklenicí o zem a rozpohybovala své horní končetiny s obdivuhodnou rychlostí. Pavouk nerušeně přelezl na levé rameno, čímž mne donutil k tanci mezi střepy a kopečky hořčice a řevu: „PAVOUUUUUUUK!!!“
Lev statečně prchnul do apartmánu, přibouchl za sebou dveře a pozoroval mne skrz sklo francouzského okna. Tím mě fakt dožral. Později, když jsem mu vyčetla, že by mě klidně nechal sežrat pavoukem, blafoval, že o existenci pavouka neměl ani ponětí a prchnul v obavách o svůj život, abych ho snad při tom skotačení neumlátila. „Ses měla vidět, vypadalas úplně nebezpečně!“ tvrdil.
Pavouka jsem nakonec smetla mezi střepy. Jelikož u toho nebyla Starší, neměl ho kdo zachránit a byl posléze hystericky umlácen bílou botou značky puma.
„Tys zavřel okýnko v koupelně? Proč?“ divila jsem se.
Lev přikývnul: „Zavřel. Aby na tebe něco zase nevlezlo, víš? V tý sprše by ses totiž asi umlátila.“
A jinak jsme se měli fajn. Holky byly úplně super, až se mi tomu ani nechtělo věřit. Hodně se potápěly. Zvlášť Mladší, která nalovila neuvěřitelný množství všelijakých podmořských potvor, případně jejich schránek. Schránky a tři chcíplý kraby jsme si přivezli. Ty živý věci si vždycky nanosily do mísy na dece, kde je pozorovaly a na sklonku dne je vrátily moři. Taky jsme hodně chodili na pivo, letos poprvé i se Starší, ochutnávali jsme místní kuchyni (ano, došlo i na mušle a kalamáry a tuňáka a tak :O), výletovali jsme a našli jsme si úžasnej bar, kde vždycky kolem jedenácté večer začala hrát kapela skvělý starý rockový pecky… no a tam jsme neposedně sedávali nadšeně, rádi, často, dlouho a s úžasem.
Domů se nám nechtělo. Mělo nás varovat i to, že každou zemí, kterou jsme projížděli, nás provázela bouřka. V Mikulově jsme zastavili kolem sedmé ráno. Rozdíl teplot od startu do cíle dělal aspoň dvacet stupňů. Domov nás přivítal deštěm a husí kůží. „Přivezli jste zimu!“ obvinila mě Lenka a upekla vanilkový rohlíčky.
Doufám, že se zase oteplí! Přivezli jsme si fajn opálení a nechci o něj tak rychle přijít. (Teda až na Starší, ta si místo něj pořídila solární exem a myslím, že jí nechybí.)
Takže jsme doma. Na každého jednou dojde. Se říká. I na hmyzomilku! A tak se stalo, že zatímco jsme dovolenkovali a museli se kvůli prvorozené nechat atakovat drzým hmyzem, nastěhovali se k ní do pokoje mravenci. Davy mravenců. Našla jsem ji, jak je se slzami v očích vraždí vlhkým kapesníkem a nadává jim do hajzlů. Původně jsem myslela, že je jí líto, že ty bezbranné tvory musí pobít. Ó nikoli.
„Nech toho, já se jich fakt bojím, jsou hnusní!!!“ ječela na mě holčička a ruce se jí třásly.
„Ty se bojíš mravenců, jo?“ pochybovala jsem. „Ty, která vezmeš do ruky kdejakou havěť?!“
„Jo, bojím. Jsou hnusní a zákeřní. Dokážou sežrat člověka a když si pomáhají, dokážou i přeplavat řeku! Viděla jsem o tom dokument!“
To má asi za to, že se mi posmívala kvůli pavoukovi…
Nehmyzí týden a kousek slunce všem! :O)
Vaše teta Fily
Add Comment