Nepochopený rodič

Nepochopený rodič

Slunce se opřelo do chodníků s takovou vervou, že některé asfaltové úseky takřka roztávaly pod nohama. Na semaforech pro pěší jsme chytly červenou vlnu. Netrpělivě jsme čekaly u přechodu už na třetí zelenou. „Už v tom parku budeme?“ zajímalo Mladší.

Sotva jsme se dostaly z hlavních cest a zabočily k malé vedlejší silničce, ostražitě jsem se rozhlédla. Nikde poblíž jsem nezaznamenala pohyb aut. Chytila jsem Mladší za létem prohřátou ruku a nakročila do vozovky. Nesouhlasně se podívala na červenou postavičku semaforu, pak na mě a zavrtěla hlavou: „To se nesmí!“

„Máš pravdu! Sama to nikdy nedělej!“

„Policista nám na přednášce ve škole říkal, že to nesmíme dělat ani s dospělými!“

„To je pravda. Promiň. Moje chyba. Ehm… vlastně tě zkouším, jestli jsi dostatečně ostražitá,“ blafovala jsem. Naivně a neúspěšně, protože druhorozená na moji adresu jen nevěřícně povzdechla: „To určitě! To je výchova!“

Měla pravdu. Pokrytectví bych ji učit neměla. „Dobře, neměly jsme jít na červenou,“ uznala jsem a pravdomluvně na sebe práskla pravý důvod: „Mně se tam ale fakt už nechtělo čekat.“ Chápavě mě pohladila po předloktí. Něco jako tichá pochvala za upřímnost? „Příště už s tebou ale na červenou nepůjdu,“ upozornila mě vlídně. Nastal už TEN okamžik, kdy začne dávat pozor i ona na mě? Nastal už TEN okamžik, kdy nabyla dojmu, že je to potřeba? Asi ano. Zhruba před týdnem.

To přišla domů ze školy a zahlásila: „Kdo byl v mým pokoji?!“ A kdo spal v mé postýlce, jedl z mé mističky a rozsedl moji židličku?! napadlo mě pohotově. Mladší však na žerty nebyla naladěná. „Kikina.“ práskla jsem tříletou neteř, která mimochodem byla i v její postýlce, jedla z její mističky a židličku nerozsedla jen proto, že si na návštěvu přivlekla vlastní. Příliš si jí ovšem nevšímala, protože pořád obřadně a se zatajeným dechem obcházela růžovou aktovku, kterou nosila Mladší do první a druhé třídy, než ji vystřídala bleděmodrá s Bartem. „Tak si ji můžeš vzít,“ navrhla jsem Kikině, čímž jsem se stala pro ten okamžik a zbytek dne nejoblíbenější tetou. Pidineteř si narvala aktovku na záda (teď s ní chodí stále a vynutila si, že s ní bude jezdit i na kole :O) a sundala ji jen ve chvíli, kdy si do ní schovávala pití a červený plyšový prase, co přinesla z pokoje druhorozené po té, co jsem jí odmítla vydat plyšový pár Mickyho a Minie. „Ty si nemůžeš odnést, ty má Mladší ráda a byla by moc smutná,“ namítla jsem. Kikina tedy zmizela v pokojíčku a vynořila se s inkriminovaným prasátkem: „A toto?“ „Dobře, ale to si jen půjčíš, jo?“ připustila jsem. To jsem ale netušila, že ho holčička uzmula v posteli, kde dřímalo s několika málo vyvolenými plyšáky, k nimž má Mladší ze záhadných důvodů nějaký vztah.

„Moje prase?!!!“ zvolala tedy moje otřesená holčička s takovou dikcí, jíž by mohlo konkurovat snad jen „Můj hadraplán?!!!“ /Dědictví/ případně „Můj sendvič?!!!“/Přátelé/ (Proč mě pořád napadají hlášky z filmů?)

„Aktovku – prosím. Jestli z ní má radost. Ale MOJE OBLÍBENÝ PRASE?!“

„Ona ti ho vrátí, já jsem jí říkala, že ho má jen půjčený,“ uklidňovala jsem smutnou osobu.

„To určitě. Mami, ty si nevzpomínáš, že nám nikdy nic nevrací?“

„Tohle vrátí, neboj. A buď ráda, že odešla s prasetem. Původně si chtěla vzít Minie… a tu jsem zachránila. Nemáš radost?“

Podívala se na mě jako na blázna. Nadechla se. Velmi klidným hlasem pak důrazně pronesla: „Mami, musíš se naučit říkat dětem NE.“

A mám to.

Jo, a Starší mě zase napomíná, že nemám mluvit ve zkratkách, prý jsem jako malý dítě. Ale mě vážně baví, říkat Ď místo děkuju. Je to jasný. Jsem definitivně nepochopený rodič, naštěstí zatím netýraný. ;O)

Prázdninové ahoj posílá

vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.