I po týdnu postrádám tu hodinu života, o kterou jsem byla okradena změnou času. Moc tohle posouvání ručiček nechápu. A pozvolna se smiřuju s tím, že ráno je někdy jindy, než si myslí moje tělo. I když kdyby to záležel jen na něm, začínal by den zhruba kolem desáté dopoledne…
A to prý čím jsou lidé starší, tím dřív vstávají. Tak nějak přirozeně. Já budu starší už za šestnáct dní. Moc nadějí, že na mě to dřívější vstávání přijde, bych ale do sedmatřiceti nevkládala. Třicet sedm. Třicet a sedm. Je to divný. Nemůžu se zbavit pocitu, že se to číslo ke mně nehodí. Vůbec se necítím jako někdo, kdo má třicet sedm.
Když jsem byla malá, myslela jsem si, že v tomhle věku už budu dospělá. Se vším, co k dospělosti patří. Že budu taková moudrá, se životem srovnaná, osoba. Nejsem. Nevím si se vším rady a neznám odpověď na každou otázku. Na některý věci asi nikdy nebudu dost dospělá. Jediný, čím se konejším, je, že v tom nejsem sama.
Třeba taková Lenka je o více než deset let starší než já. Pokud vím, vstávání nenávidí ještě víc a spousta jejích nápadů napovídá, že do dospělosti naštěstí nedokulhá v nejbližších čtyřiceti letech. Tuhle byla s Kytaristou nakupovat v Ikea a stejně jako já po nákupech vysíleně konstatovala, že vstoupit do tohoto zařízení s chlapem, jsou hotový dostihy. „Jsou tam pro chlapy nějaký špatný patogenní zóny,“ sdělila mi důvěrně, když popisovala Kytaristův běh po směru šipek a jeho vyčítavé pohledy, když si troufla u něčeho zastavit. Jelikož jsem vdána, umím si to úplně přesně představit…
Oddechli si až za pokladnou, kde Kytaristu uklidnila vidina párku v rohlíku. Během cpaní se párkem, si neodpustil ženě vyčíst, že se pořád někde ztrácela a courala a vůbec bojkotovala jeho snahu doběhnout k pokladnám v co nejkratším čase. Asi tam pánové hrají nějakou tajnou bojovou hru, o který my ženský nemáme ponětí. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Lenka učinila chabý pokus o obhajobu, ale protože v ní byla slova jako „prohlídnout“, „doplňky“, „vychytávky“ a “nestihla“, byl Kytaristou pokus neakceptován. Naopak. Ještě více jej to rozlítilo, tudíž počal láteřit. Jiná dospělá žena by se v této situaci zachovala některým z následujících způsobů (dle svého naturelu):
- pohádala by se z mužem a následně se na delší dobu odmlčela, aby o sobě mohl přemýšlet;
- přestala by s mužem mluvit okamžitě;
- omluvila by se a řekla, že ho chápe, i když by to byla lež. Ale pro klid sobotního odpoledne a večera jsou ženy schopny i mnoha jiných lží;
- navrhla by, že příště nechá muže v kavárně/doma a nakupovat půjde sama, případně se stejně postiženou, běhu neschopnou, přítelkou;
- možná by se rozplakala (ale takovou neznám);
- nechala by brblajícího muže napospas párku a odešla (ale takovou taky neznám).
Asi je těch variant ještě víc, ale všechny mě napadnou, až se rozloučíme. Každopádně ta, kterou zvolila Lenka, by mě fakt nenapadla. Během toho, co se Kytarista vztekal, až se málem udusil párkem, se na něj usmála a jako kdyby mimochodem řekla: „Chceš ukázat prsa?“ Kytarista přestal nadávat a zařval: „Tady ne!“ A pak byla pohoda.
Z toho jsem vyvodila logický závěr, že být i v dospělým věku nedospělá, má své nesporné výhody a že by po mě tudíž nikdo neměl žádat, abych stárla podle zaběhnutých pravidel. :O)
Krásný Velikonoce a vyspěte se do sytosti. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment