„Hubená… tlustá… hubená… tlustá…“ Opakování těchto slov doprovázené tichým ťapkáním po dlažbě mě přilákalo do předsíně. „Co děláš?“ zeptala jsem se zvědavě Mladší, která stála opřená o zeď. Tak daleko od zrcadla, jak jen to jde. Významně se usmála: „Na něco jsem přišla, mami. Hele. Teď jsem hubená! A když přijdu k zrcadlu blízko, tak už ne. Je to kouzelný zrcadlo! Máme kouzelný zrcadlo!“ Lítost, že na mě tohle kouzlo už nefunguje, ještě pořád zpracovávám…
Na krabičce té barvy na vlasy stálo něco ve smyslu „sametová čokoláda“. Slečna na obalu měla jiskřivě hnědou hřívu připomínající tu nejmléčnější čokoládu, co se leskla přes všechny rohy krabičky. Jaké to lákadlo pro změnchtivou Fily, kterou už hnědofialová barva omrzela! Výsledek? „Je to nějaký tmavý,“ konstatovala jsem, když jsme s Mladší stály před naším kouzelným zrcadlem a i barvoslepec by poznal, která z nás je momentálně hnědovlasá a která černovlasá. Ta hnědovlasá zrovna stála těsně u zrcadla a otráveně říkala: „Tlustá!“, pak odstoupila, rozzářila se a zajásala: „Hubená!“ Teprve potom koukla na můj odraz v kouzelném zrcadle a pochválila mě: „Je to černý, mami, ale strašně ti to sluší!“
Fakt, že mám o několik odstínů tmavší vlasy, způsobil, že jsem objevila SVOJI kouzelnou vlastnost. Ještě nevím, jak s ní naložím. Mohla bych ji použít ve prospěch celého lidstva, zdá se. Až přijdu na ten správnej způsob. Pochopitelně. Asi jsem totiž neviditelná. Heč. Ze všech lidí, co mě po obarvení viděli, si toho všimla jen Mladší. Ale u ní je to jasný. Ona prostě kouzelný záležitosti vidí :O)
Ostatně ráda by viděla úplně všechno. „Chtěla bych jít s tebou! Chci vidět, jak ti ten zub bude trhat a jak budeš statečná… zvlášť když mi pokaždý říkáš, abych se nebála!“ Znělo to trochu škodolibě. Trochu ironicky. No, spíš nezastíraná kombinace obojího bez trochy. „Ne, ty budeš v družině! Bojím se už teď a chci tam mít klid, když mě čeká něco tak nepříjemnýho,“ odmítla jsem dceřinu účast na vlastním pokoření a ještě dřív než jsem větu dořekla, mě napadlo, že vyslovit slova „mít klid“ v souvislosti se zubařským zákrokem ve vlastní ústní dutině, je na žebříčku absurdity v přední linii.
Ano. Je to tak. Budu statečná. Trochu se obávám, že jsem svůj příděl statečnosti vyčerpala už tím, že jsem se objednala. Na rentgen zubů budu muset jít nestatečná. Už mi žádná statečnost nezbyla. A tu, co mám naplánovanou na příštích sto let, si budu muset vybrat dopředu, až se posadím do zubařskýho křesla. Ano. Je to tak. Po roce soužití s rozdvojenou stoličkou, ze které mě beze slova rozloučení či vysvětlení postupně opustila plomba, jejíž většinu jsem s největší pravděpodobností pozřela ve spánku, jsem se statečně objednala k zubaři. Donutil mne k tomu fakt, že ze stoličky je kráter, co bolí a po roce kousání na druhé straně mě bolí už i stoličky nerozdvojené a plomb plné.
„To ti ten zub vytrhne!“ oznámila mi rodička nekompromisně. „Třeba ne,“ blafovala jsem sama sebe. „Ale jo, vytrhne!“ „Přece nemůžu být bez zubu! Ještě je brzo!“ přemlouvala jsem rodičku, ale ta byla jasně na zubově straně: „Můžeš. Já jsem taky bez zubu. Hele!“ A pak si na mě ještě otevřela… ehm… ústa.
Mno, ale tohle mě čeká až příští pondělí, tak si to zkusím nepředstavovat. Třeba do té doby nějak vypiluju tu svoji kouzelnou neviditelnou vlastnost.
A jinak? Jinak už nesněží. Náš kopec se proměnil v ledový království. Všude. S povděkem jsem v pudu sebezáchovy vyhrabala šmrncovní sněhule po Starší a honím v nich módu. Teda šourám v nich módu. Když je uviděla Sestra, ani nemaskovala znechucení: „Šmarjá, co to máš za boty?!“ Neurazila jsem se. Chápu to. Jsou hnusný. A lidi, co bydlej pod kopcem a všude jezdí autem, je holt nedokážou docenit. To my z kopce, co si gratulujeme, když vybalancujeme zmrzlý schody od baráku, si umíme hnusných teplých sněhulí s festovní podrážkou jináč považovat.
Trolejbusy už jezdí. Lesem jsem šla tudíž tento týden jen dvakrát a pokaždé z vlastní vůle. Nevím, proč po mně má vůle chtěla, abych šla pěšky zrovna do kopce. Nebyla jsem nakonec vůli moc vděčná, neboť mne přivedla do situace, kdy jsem míjela osobu, která v lese venčila asi dvacet mrňavých vzteklých jorkšírů bez vodítek. Z dálky vypadali celkem srandovně, páč měli legrační oblečky. Dokonce jsem si říkala, že je to nějaká psí školka či co a že o tom musím hned informovat Mladší. Prdlajs školka. Je to nějakej výcvikovej kurs na teroristy! Nejdřív se ke mně vrhnul jeden mrňavej pes, ostatním to asi dodalo odvahu, obklíčili mě a štěkali jak šílení. Pár z nich se mi vrhalo po zánovních sněhulích a já zvažovala, jestli si nějak pomůžu tím, když je pozvracím, jelikož jsem se fakt bála a žaludek se mi scvrkával na kuličku dostatečné velikosti, aby prošla jícnem. „Zavolejte si ty psy!“ mávala jsem na venčící osobu, ježto k mému obklíčení přistupovala na můj vkus dost laxně. Když jsem je v pátek dopoledne v tomto týdnu míjela podruhé a přežila zuřivé obklíčení (teroristi mi skákali až do úrovně pasu a snažili se šlohnout mi kabelku!), slibovala jsem sama sobě, že své vůli již nedám šanci. Přece se kvůli ní nenechám zmasakrovat tlupou teroristických jorkšírů!
„Přece by ses jich nebála?!“ smála se mi Mladší, když jsem jí hrůzyplný zážitek vyprávěla. „Víš, jak byli děsní?!“ bránila jsem. „Ale prosím tě? Jorkšíři? Ti jsou přece roztomilí! Ti jsou dokonce úplně kouzelní!“ přesvědčovala mě. „Tobě přijde taky kouzelný všechno, co?“ řekla jsem. Ušklíbla se: „Takže to chápu tak, že jorkšíra mi nedovolíš nikdy. Ach jo. Tak jo.“ „Nedovolím. Přece víš, že si chci koupit bernardýna. Ten je totiž OPRAVDU kouzelnej! Unese i soudek s pitím!“ trumfla jsem trpaslíkovou. „Tak jo,“ souhlasila radostně, „A bude mi tahat sáňky!“ Bude, říkala jsem si v duchu, a taky bude strašit mrňavý krvelačný kouzelný jorkšíry…
Kouzelný týden i vám. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment