Návrat z dovolený

Návrat z dovolený

Nevím, proč je vždycky takovej nával u pultíku, kolem kterýho se prochází do letadla. Jako kdyby si snad lidi mysleli, že se pro ně uvnitř nenajde místo, když se nenatlačí mezi prvníma… „Mladší, už nikam nechoď, ať se neztratíš,“ varovala jsem trpaslíkovou, která se díky svý výšce ztrácela mezi právě dovolenou dokončivším davem deroucím se do éra směr Praha. „To je v pohodě, mami,“ konejšila mne druhorozená, „Neboj, já bych se poznala a našla. Nasadila jsem si totiž znovu ten zelenej náramek z hotelu!“ Tím mne opravdu uklidnila.

Přílet do domoviny byl pro mě mírně adrenalinový, bo jsme si užili pár turbulencí v ošklivých mračnech a ta největší přišla ve chvíli, kdy jsme byly s Mladší na pidizáchodku, za což jsme dostaly od letušky nevybíravýho sprďáka, čímž mě dotyčná naprdla tak, že mi už ani to házení letadla nevadilo a přemýšlela jsem, že si od ní za trest před přistáním nevezmu bonbón. Nakonec jsem si ho teda vzala, ale byl beztak pěkně kyselej.

Když už jsme měli všechny kufry a stáli spolu s ostatními u pásu, vyšlo najevo, že naše skromná skupinka nakukující do otvoru, po kterým jezdí zavazadla, je tzv. slunečníková, páč jsme tam všichni právě na slunečníky, co jsme museli odevzdat na Mallorce u jinýho pásu, plni očekávání čekali. Vyhrál Lev, kterej šel čekat jinam a vítězoslavně se také se slunečníkem vrátil. Ostatní členové slunečníkové skupinky se po něm rychle opičili. My jsme vyšli před halu a mávli na taxík.

Taxík nás dovezl ke garáži, kde se dva týdny poflakovalo naše auto, snad nabíralo síly, jelikož cesta domů byla fakticky strašidelná. Na dálnici pršelo a pršelo a pršelo a četnost intenzivních blesků, co osvěcovaly noc před námi i kolem nás, mě přivedla k myšlence, že takovou bouřku jsem ještě v životě nezažila. A jak už to tak se mnou bývá, ihned jsem v tom našla paralelu s vlastním světem, takže k domovu jsem se blížila s pocitem, že bouřka, z který jsem na pár dní zmizela do útulnýho suchýho prozářenýho tunelu, co mi dal iluzi bezpečí, je pořád ještě reálná… Tak jsem zavřela oči a pokoušela se vybavit si slunce, horko, vlhko, moře, písek, palmy, španělštinu mísící se s francouzštinou, angličtinou a němčinou tak moc, až to v závěru zní jako hudba, všudypřítomný kočky potulující se líně po ulicích, vůni vína, ryb a opalovacího mlíka… a najednou jsem věděla, že mám povinnost chránit si ten kousek energie, co jsem si tam urvala, i kdyby se všechny soukromý bouřky stavěly na hlavu.

A dovolená? Skvělá. A Mallorca? Nad očekávání skvělá. Možná to bylo i tím, že jsem od ní nic nečekala, takže mohla jen příjemně překvapovat. Taky to bylo tím, že hotel byl u malé kouzelné zátoky jako z pohádky. Žádný velký přelidněný pláže, kterejm není vidět začátek ani konec a slunce chtiví turisti se tu mačkají jeden na druhýho. Nebo to taky mohlo bejt tím, že personál v hotelu byl fajn, jídlo bylo děsně dobrý a voda v bazénech teplá tak akorát. Nebo… ale víte, co? Já vám to asi napíšu příště. Jak jsme bydleli kousek od přístavu plnýho luxusních jachtiček, jak jsme si na tři dny půjčili auto a kde jsme všude byli, jak jsme se koupali v horským vodopádu, jak jsme viděli delfíny, lachtany a papoušky, jak se Mladší naučila plavat a jak jsem proklínala autora průvodce po Mallorce, kterej napsal něco v tom smyslu, že serpentinová cesta horama je jedna z nejkrásnějších na světě, bo já byla přesvědčena, že jestli tou nejkrásnější cestou na světě v tom džípu pojedu jen o kilometr navíc, dostanu ze strachu zástavu srdce, taky vám napíšu o roztomilým plážovým baru, kam jsme si občas chodívali dát při západu slunce pivo a možná taky o tom, že si o nás všichni mysleli, že jsme Španělé :OD

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *