Nejhorší je prý srážka s blbcem…
Co začala Mladší s Kačkou chodit každé úterý plavat, je toto odpoledne poměrně náročné. K bazénu jezdíme rovnou ze školy. To obnáší dvě holčičky, dvě aktovky, dvě tašky plný plovacích a poplovacích pomůcek a mě… V autobusu zabíráme hodně místa. Minuty, po které jedeme, jsou zasvěceny pletení copů, aby se holkám vlezly vlasy pod čepice. K šatně bazénu dobíhám obtěžkána taškami a zborcená potem. Holky se zbaví bot, nasadím jim čepice, předám všechna jejich zavazadla, ony utíkají do šatny. Na převlečení mají pět minut. Když nám neujede autobus. Hodinu pak poctivě plavou takovým způsobem, co by mě zabil. Někdy je chvíli pozoruju prosklenými dveřmi a to, co cítím, je obdiv. Vážně.
Po plavání si děti už s Carol rozdělíme a každá odjíždí s tím svým. Domů. Je večer. Minulý týden jsme ale měly Kačku na tři dny „vypůjčenou“, tudíž i domů jela s námi. „Tady máte energetickou vzpruhu,“ podala jsem jim čokoládové tyčinky, jakmile si vysušily vlasy (to trvá zhruba stejně dlouho jako samotné plavání, protože Mladší má vlasy už pod zadek…). Zajásaly, obložily mne svými taškami a radostně jsme se vydaly vstříc tmě a frišnu v ulicích. Zrovna když jsme mířily k autobusové zastávce, zastavila se Kačka uprostřed silnice nedbaje na poměrně slušný automobilový provoz. Na můj údiv reagovala toliko otevřením úst. Ne snad, že by si na mě otevírala hubu. To vskutku ne. Jen se beze slov chlubila vypadeným zubem.
Na zastávce jsme ve všech zavazadlech hledaly kapesník. Nenašly. Nabídla jsem jí vložku, ale tu kupodivu odmítla a ještě se tvářila, že nevěří svým očím. Kapesník jsme našly až na druhé zastávce, kde jsme čekaly na trolejbus. Do něj tedy nastupovala čerstvě zubu zbavená holčička již bez krvavé brady.
Poněvadž jsme nenašly volné dvojsedadlo, sedly si holky každá jinam a přikryly se všema taškama, co jsme měly. Byla jsem ráda, neboť mě už chytala křeč do zad, jelikož plovací propriety krát dvě nejsou úplně lehoučká záležitost a představa, že je budu ještě dvacet minut držet na vlastních ramenech mě tak zcela nenaplňovala nadšením, které by jeden od obětavého dospělce očekával.
Na další zastávce přistoupila do trolejbusu korpulentní paní. Rozhlédla se a vypadala naštvaně. Volné sedadlo se jí nelíbilo, jelikož by měla za souseda špinavého pána. S největší pravděpodobností ani nevoněl. Druhé volné sedadlo se jí asi taky nelíbilo, musela by k němu udělat nejméně dva kroky a to již bylo při večeru dosti. Zaujala tedy postavení nad Kačkou a nenávistně na ni pohlížela, neboť jen tak něco odporného jako dítě si může dovolit vyžrat nejlepší místo v trolejbusu. Vůz se rozjel. Kačka zvedla hlavu a nechápavě na paní hleděla. Pak poslala tázavý pohled ke mně.
„Pusť tam paní a pojď si sednout sem za Mladší,“ navrhla jsem. Beze slova se zvedla a přemístila. Namáčkly se s Mladší na jedno sedadlo. Mlčky jsem si hodila plovací rekvizity na ramena. Paní se vrhla na volné místo se záviděníhodným elánem. Téměř po celý zbytek cesty hovořila s jinou paní na téma nevychovaných dětí.
Bylo mi to líto. A chtělo se mi zařvat: „Říká se – děkuju!“ Holky si mezi sebou vyměňovaly pohledy, pak koukaly na mě a možná měly pocit, že bych MĚLA něco říct a já jsem jim rozuměla, protože když uděláte správnou věc, nezasloužíte si poslouchat, že jste nevychovaným dítětem. A říkala jsem si, jaká je to asi pro ně inspirace k ohleduplnému chování. A jaký příklad bych jim dala, kdybych se začala s tlustou paní hádat? A co by měl vlastně člověk v takové chvíli udělat? Aby to bylo správně…
„Udělalas správnou věc. Děkuju.“ řekla jsem. Špinavý pán se na mě usmál. Tlustá paní se zamračila. Ten úplný zbytek cesty se tedy hovor na sedadlech kousek od nás stočil jiným směrem. Mým směrem. Jsem špatná matka. Bodejť bych měla mít vychovaný děti, když je pustím sednout a sama stojím!
Vlastně se mi celých těch dvacet minut jízdy trolejbusem chtělo křičet. A když jsme vystoupily, byla jsem hrozně unavená. A nebylo to proto, že jsem celý odpoledne lítala jak kretén, ani proto, že jsem vlekla milion hovadin, ani proto, že jsem si v trolejbusu nesedla. Bylo mi tak líto, že existují blbci, kterým je zatěžko říct obyčejné děkuju. Bylo mi tak moc líto, že učíme svoje děti být ohleduplnými a slušnými lidmi a ony opravdu jsou, slušně zdraví, nikomu neubližují, pomáhají slabším, neskáčou do řeči a umí říkat prosím a děkuju a taky automaticky vstávají v MHD, aby uvolnily místo, i když jsou samy unavený až za roh. Dělají to, protože je učíme, že je to správná věc. A ony nám věří. Dokud mantinely slušného chování, které jim vštěpujeme, neposune a nezpochybní naštvaná tlustá paní…
Tohle není fér. Není fér zapomínat, že i děti jsou lidi.
Vaše teta Fily
Add Comment