Týden do Vánoc, mrzne, až jsme z toho praštění jeden víc než třetí a v obchodech zakopávám o občany, co tvoří zácpy v uličkách. Navzdory tomu, že prý každý desátý Čech věří v avízovaný konec světa. Tak si říkám – sakra, lidi, když věříte, že nám zbývá poslední týden života, proč ho netrávíte s lidmi, na kterých vám záleží? Já (letos) na konec světa nevěřím. Přesto (nebo právě proto?) mě napadlo, že bychom i my tady spojení virtuálním přátelstvím mohli poslední předvánoční týden prožít tak trochu společně. A taky tak trochu pohádkově. Takže kdo chce, může mě tu tento týden potkat každý den…
Natálka a vánoční skřítci kšítci
Kapitola sedmá: Jsem z toho jelen
Když jsem otevřela oči, ležela jsem zachumlaná ve své postýlce a žaluziemi v okně se snažil do pokoje vloudit první prosincový paprsek sluníčka. Že by se mi to všechno jen zdálo? To bylo první, co mě napadlo. Slonice Marcelka ležela na polštáři vedle mě a její černé oči ze dvou malých korálek nenapovídaly vůbec nic. Dveře do pokojíčku nebyly úplně dovřené, takže jsem slyšela cinkání lžiček o hrníčky v kuchyni. Bytem vonělo kakao. Protáhla jsem se a nasála tu vůni, co mi nos stačil. Taková povědomá bezpečná vůně… Jako náruč, ve které se nemůže nic zlého stát. Takhle u nás voní ráno.
Odhrnula jsem medvídkovou peřinu, posadila se na postýlce a vypískla: „Jo!“ Pak jsem se hned chytila za pusu. Co kdyby mě máma slyšela? Co kdybych pak musela porušit přísahu, co jsem dala kšítkovi? Co kdybych se tímhle vypísknutím hloupě prokecla? Zahýbala jsem prsty u nohou. Duha na ponožkách se výmluvně zavlnila.
„Natálko, pojď se podívat, co tu skřítci nechali!“ volala na mě máma z kuchyně. Málem bych zapomněla na náš červený náklaďák! Rozběhla jsem se do kuchyně, abych si otevřela první šuplíček – ten s číslem jedna – a snědla první dobrotu. „Huvá!“ zvolala jsem a slupla malou čokoládku. „Ty jedna! Před snídaní?!“ pokárala mě máma, ale já jsem dobře poznala, že se vlastně nezlobí. „Jak ses vyspinkala? Co to tady je?“ Než jsem stačila odpovědět, uviděla máma u nohy stolu zaschlý kopeček povidel. Sklonila se k němu a nemohla v něm nevidět maličkou kšítčí stopu. Tázavě ke mně zvedla hlavu. Nemohla jsem jí vyprávět nic z toho, co se v noci stalo, složila jsem přece přísahu! Jen jsem pokrčila rameny a stiskla rty k sobě. Máma se usmála, jako kdyby všechno, ale úplně všecičko, věděla, odešla pro hadr, a když utírala poslední stopu po nočním dobrodružství, prohodila jen: „No to jsem z toho jelen…“
Ale protože nevypadala ani trošku jako jelen, cítila jsem povinnost ji na to upozornit. „Nejsi jeven, jsi máma, mami!“ opravila jsem ji starostlivě. Rozesmála se a řekla, že jsem ťunťa. A pak mi vysvětlila, co to znamená. No teda, přátelé, já jsem fakticky ťunťa, abyste věděli! Jak jsem si jen mohla myslet, že by moje máma byla taková popleta?! Víte, jak to všechno je? Úplně jinak! A chcete to vědět? Tak já vám to prozradím.
Když se totiž řekne, že je někdo z něčeho jelen, znamená to, že se jako diví a že tomu nemůže uvěřit. Jako tomu, co mu někdo řekl nebo co vidí a tak. To je, co? Koho by to napadlo?
Když se o někom řekne, že má oči všude, tak to, cha chá, neznamená, že má opravdu všude oči, ale že všechno vidí a že mu jako nic neuteče. Teda jako ne že by to opravdu uteklo, ale že je to zkrátka všímavý tvor. Ha! To koukáte, co? Já jsem teda koukala.
Když o někom řeknete, že má všude uši… No? To už vás asi napadlo, že ano? Správně. Znamená to, že strašně dobře slyší! To se mi fakt ulevilo, že máma nemá ty halucinace, jak jsem se bála.
Taky jsem ráda, že jí neutíká hlava a neprochází se kolem! Jo a že se hlava nedá zlomit! To mi popravdě dělalo trošku těžkou hlavu, že by se hlava mohla zlomit. Tím chci říct, že jsem se toho trošku bála, aby bylo jasno. No, byla jsem ráda, že mi to máma konečně osvětlila. Nakonec už jsem celkem velká holka, že ano, tak bych měla některý věci vědět, že?
Abych mámě taky aspoň něco prozradila, ukázala jsem jí okousanou mrkev u lednice a společně jsme záhy chytily Reného. Toho prevíta křečkovatýho. A vrátily jsme jej do klece, když pohrdnul domečkem a měkkou postýlkou s polštářky pro panenky. Máňa a Květa se vrátily z dobrodružné výpravy džunglí a jistě byly rády, že si můžou odpočinout ve svých peřinách.
„Tak a je to!“ oprášila si máma vesele ruce, když byli všichni tam, kde mají být. „Mimochodem – hezký ponožky, Natálko!“ podotkla. „No…,“ souhlasila jsem nejistě, protože jsem se lekla, že budu muset porušit přísahu. „Já…,“ nevěděla jsem, jak na to, ale máma mi položila prst na pusu a zašeptala: „Neprozradím živé duši, co se dnešní noci stalo. Neuslyší ničí uši, kde se kouzlo Vánoc vzalo!“
Je prostě fajn mít mámu, která vám rozumí. A teď jdu kšítkům nakreslit ten slíbený domeček z barevných korálků, a až s ním budu hotová, přimaluju obří vánoční stromeček se spoustou svíček, ozdob a dárečků. A co vy?
Add Comment