„… a ještě ti přeju, abys byla pořád taková krásná!“ řekl Pepek mužně takticky a potřásal mi rukou. Na tváři měl ten nejširší úsměv na světě, když na mě mrknul a spiklenecky dodal: „A to dáš!“ Obrátila jsem se na jeho matku, které jsem významně oznámila: „Vidíš?! TAKHLE má vypadat přání k narozeninám, a ne jak to tvoje!“ Denisa se poťouchle, absolutně bez uzardění, zasmála.
Sama ovšem jistě ve skrytu duše musela uznat, že Pepkova gratulace byla mnohem, mnohem a ještě jednou mnohem příznivější nežli ta její, kterou zahájila neskrývaným posměškem: „Tak už jsi v tom taky, cha cha!“, míníc tím, že už nejsem jediná z našeho ámožnicko-lvího kroužku, komu není čtyřicet.
„Ty z toho máš opravdu škodolibou radost,“ konstatovala jsem.
„Jo!“ přitakala, aniž by se zastyděla.
„Nemohla by ses trochu přetvařovat?“ otázala jsem se.
„Ne,“ odvětila bez známky zaváhání.
Podlá ta žena nakonec, potřásajíc mi pravicí, ještě řekla: „A uvědom si, že teď už jsi ve věku, kdy si nebudeš moct jen říkat, že jsi hezká, ale budeš pro to muset začít taky něco dělat!“
Co na to říci. Snad jen díky, že Ámožníkovic byli předposlední, kdo mi ještě nepopřál. Kdo ví, co by koho ještě napadlo! Naštěstí, jak jsem již zmínila v úvodu, to Pepek jako obvykle zachránil. :O)
Po něm mi nabídnul pravici Velký otec se slovy: „Tak… A kolik že ti vlastně je?“
„Čtyřicet…“ procedila jsem skrz zuby.
Už nic neřekl, jen se smál. Nevím, co je na tom věku tak vtipného.
Jako poslední mi gratuloval Brašule, co je mu patnáct, vypadá na pětadvacet a je alespoň o dvě a půl standardní hlavy vyšší než já. I jeho slova byla originální: „Souhlasím se vším, co už bylo řečeno!“
Takže tak mne letos pobavili Ámožníkovi.
Poslední gratulantkou, s níž jsem se míjela, byla Lenka. Konečně jsme se toto pondělí sešly, a než uvařila kávu, svěřila jsem se jí s tím podlým přáním od osoby, co mám již více než deset let za přítelku. „Ukaž… Postav se sem, ať ti můžu taky popřát a vidím na tebe! Mno… Nevím, co ta Denisa blbne – vypadáš dobře. I s těma mastnýma vlasama!“ rozchechtala se Lenka a políbila mě na tvář.
Inu, tomu říkám lichotky všedního dne, fakticky. Při té příležitosti jsem si vybavila náš prvomájový výlet z minulého týdne. Bylo tak krásně, až se nechtělo věřit, že ještě není léto, a tak jsme se vydali výletovat na Pálavu. Kolem poledne jsme už seděli na příjemné hotelové zahrádce v Pavlově a čekali na jídlo, když tu k vedlejšímu stolu zasedla početnější skupina přátel v dobrém rozmaru. Vítr k nám občas donesl útržek rozhovoru a ten poslední útržek, co k nám doletěl, mě málem položil pod stůl a opravdu jsem ocenila, že doletěl až po obědě, bo jinak bych se jistojistě udusila.
„Co oči?“ zeptal se někdo podsaditého chlapíka.
Opřel si sluneční brýle o čelo a bujaře zahlaholil: „Člověče, já teď vidím! Já vidím úplně všechno! Každý smítko prachu vidím! Ale když jsem přišel domů, kamaráde…“ Po dramatické odmlce kývnul hlavou směrem k hezké ženě, co mu seděla po pravici, a dál líčil kamarádovi zážitky: „Och, kamaráde – kouknu tady na Dášu a říkám – ty vole, Dášo, ty máš vrásky! Dyť ty vypadáš jak Klekí-petra!“
Tak si říkám, že některý ženský si těch lichotek všedního dne taky užívají. :O)
Krásný svátek matkám a ostatním hezkou neděli. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment