Jarní úklid

Nevím, proč se s jarem pojí termín jarní úklid. Moje rodička byla vždy úklidem posedlá, lhostejno v jakém ročním období ji uklízecí amok popadl. Přepadával ji nad míru často a já jsem jej nenáviděla, neboť jeho výsledkem nebyl byt jako klícka, nýbrž závěr, že jsme všichni bezohledná a líná prasata. Tady někde je asi zakopán ten můj psí nesmysl pro velké úklidy a pro systematičnost vedení domácnosti. Nejsem třídič. Nejsem vyhazovač. Jsem sběratel a hromaditel a zbožňuju všechny poschovávané blbosti, co jsou důkazem, že jsem v té pomlčce mezi datem narození a smrtí skutečně žila.

Letos je všechno trochu jinak. V podstatě už od počátku roku je všechno jinak, co si budeme nalhávat. Ráda bych napsala tak nějak obecně, že mne k třídění a vyhazování donutily okolnosti. Byla by to lež. Donutila mě k tomu Starší a pud sebezáchovy. Ano, tak už to my ženy občas míváme. Když nás něco položí na lopatky, měníme. Účesy, partnery, zvyky, … Jako kdyby to mělo člověku opravdu přinést pocit, že má život ve svých rukou. Že jsou věci, které může ovlivnit…

Na změnu partnera a zvyků jsem moc unavená. Nebo líná? Nebo prostě nechci. Změna účesu vyústila ve lví hurónský smích následovaný „nevinným“ dotazem: „Tos chtěla?!“ Takže nic moc skóre ve Filyin prospěch, přátelé. A tak, jak víte, reorganizuju byt. Stěhuju a předělávám. Třídím, vyhazuju a uklízím. Natírám, maluju, tapetuju a lepím, hledám věcem nové místo, co by dávalo smysl. Po pravdě? Je tu čím dál větší zmatek, lidi. Abychom vytvořili pokojíček té s indiánským jménem Okterésenemluví (protože Lev má pořád naivní pocit, že se dříve či později vrátí), museli jsme se rozloučit s velkými šatními skříněmi, kde bylo před zraky lidu uschováno téměř vše, co máme. A protože zatím nemáme náhradní nástupce, povalují se všude hromady toho, co není kam dát.

Skříní se převelice ráda ujala moje rodička. Měla na ně zálusk už nějakou dobu. Když je můj rodič pod nátlakem minulou sobotu rozebral a pomalu stěhoval pryč, přepadla mě taková úzkost, až jsem dostala vztek. Brečela jsem kvůli skříním tři dny. Fakt. A ano, vím, že jen kretén je schopen oplakávat tři dny pár kusů dřeva. Až třetího dne, spíš večera, když jsem ležela ve vaně a poslouchala koupelnové rádio, co si Lev přál od Ježíška a moc ho nepoužívá, neboť v koupelně příliš času netráví, jsem si musela připustit, že asi vůbec nejde o skříně. Mohla za to první sloka Nohavicovy písničky Pane prezidente. Rozeřvala mě tak, až mi řasenka cákala do pěny. Pěkně mě z toho pálily oči. Sledovala jsem ty černé ostrůvky na pěnové hladině a ptala se sama sebe, jestli si vůbec ještě někdy dokážu uklidit sama v sobě. Jestli je vůbec možný to v sobě nějak setřídit, uzavřít, jestli ještě lze najít v sobě místo, co by začalo dávat věcem smysl. Jarní úklidy jsou někdy docela náročný…

Brzké opravdové jaro všem!

Vaše teta Fily