Sobota s Ámožníky

Sobota s Ámožníky

Dovolat se někomu z Ámožníkovic rodiny? Takřka nemožné. Jest to činnost pro jedince se silnou vůlí, nebetyčnou trpělivostí a pevným duševním zdravím. „Už ti ta Denisa odpověděla?“ vyzvídala Mladší po té, co jsem jí sdělila, že po třech neúspěšných pokusech o dovolání se a dvou zprávách, na jakoukoli snahu o spojení kašlu.

„Ne.“

„Tak půjdeme do kina sami,“ navrhnul při sobotním dopoledni druhorozené Lev, který se pro změnu marně pokoušel telefonicky propojit s Velkým otcem Ámožníkem.

Zhruba tři hodiny od naší rezignace mi pípnul telefon. Abych si mohla zprávu vůbec přečíst, musela jsem utřít obrazovku mobilu papírovou utěrkou, neboť na něm po mých předchozích pokusech o volání ulpěla slušná vrstva mých válečných malůvek. Domnívám se, že nikdo na světě není schopen obtiskovat svoje líce na displeje s takovou důkladností jako já…

„Kupují někde nějaký světla či co, Velký otec u sebe nemá ani mobil a v Blablampii se sejdeme kolem třetí,“ tlumočila jsem po prozření. „Takže můžete jít s Pepkem do kina,“ obrátila jsem se na Mladší.

„A nebude taťka naštvanej, že půjdeme bez něho?“ strachovala se holčička.

Pak se třikrát převlékla, přejela si řasy vánoční řasenkou, vynadala pupínku na bradě a našla brýle na 3D promítání. Čtvery. Všechny mi je nacpala do kabelky. Pro jistotu.

I Pepek byl vyfešákován. Snad ze solidarity si též pořídil pupínek. Ovšem ten jeho byl na čele, schován pod ofinou a jištěn kšiltovkou. Ořasenkován nebyl. S nevolí, velkou jako naše rodné město, však snášel, když mu matka láskyplně vjela do vlasů a upravila kštici na čele. „Nech mi to!“ ohradil se Pepek a nahrnul si vlasy tak, aby pupíneček zůstal v ilegalitě. Kouknul na Mladší a s povzdechem konstatoval: „Ty matky jsou hrozný!“ Protože do začátku filmu zbývalo ještě dost času, seděli jsme zrovna v restaurantu a srkali kávu. Malí velcí Netrpaslíkové popíjeli fantu a sprite, seděli proti sobě, tvářili se dospěle a ukazovali si hry na mobilech. Když už jsem o ně začínala mít srach, cvičně se poprali o Pepkovu kšiltovku, čímž mne podstatně uklidnili, a odešli si úplně sami koupit pití do kina. Tedy Pepek jej koupil, neboť je gentleman. Otcové jim pak ještě koupili každému obří popcorn a doprovodili je k sálu.

Dospěle jsme osiřeli, zaplatili kávu a Velký otec navrhnul, že se půjdeme procházet. Pánové se šli „procházet“ do iStylu, kde všechno osahali a Lev si koupil nezbytný obleček pro svůj nový notebook. Říká mu miláček. Notebooku. Ne oblečku, ne mně. Notebooku. Láska si holt nevybírá. Po této akci je „procházení“ Blablampií z čista jasna překvapivě přestalo bavit, Lev se ke mně přitočil a povídá: My se s Velkým otcem půjdeme projít ven.“

„A co tam budete dělat?“ zeptala jsem se.

„Vezmeme se za ruce a budeme se procházet!“ oznámil mi můj vtipný muž.

Netrvalo to ani minutu, přišel Velký otec a povídá: „My so Lvom ideme von.“

„A co tam budete dělat?“ zeptala jsem se i jeho, jelikož jsem spravedlivá.

„Vezmeme sa za ruky a budeme sa prechádzat!“ sdělil mi Denisin vtipný muž.

„Tak to už ale budete muset, protože Lev mi řekl přesně to samý,“ smála jsem se.

Velký otec se rozzářil: „Fakt? Naozaj?! Presne?!“

Ale kecali oba. Když odcházeli, vůbec se za ruce nedrželi. Pchá.

Jakmile jsme se všichni „vyprocházeli“, sešli jsme se opět v restaurantu nedaleko kina.

„Tak on si Velký otec nevzal ani doklady!“ žalovala Denisa. „A já jsem se tak těšila, že si dám víno! Teď si nedám nic, protože musím řídit,“ povzdechla si.

Pokynula jsem na nabídku, co ležela na stole. Propagovala nealkoholické šampaňské a slibovala, že dělá z mužů gentlemany a z žen dámy. „Tak zkus tohle. Pro pocit.“

Denisa tedy vzala nabídku do rukou, před příchozím číšníkem do ní zapíchla prst a řekla: „Prosím, jednou toto.“

Číšník přinesl skleničku šampaňského, na jejímž dně dovádivě skotačily maliny s bublinkami. Chvíli jsme pozorovali tančení malin. Vždy se pomaličku vznesly k hladině, kde se zarazily a klesly zase zpět ke dnu. „Zajímavý,“ shrnula to Denisa, dopila a rozšafně si objednala ještě jednou to samé.

„Že bych to zkusil taky?“ zauvažoval Lev po vypití dvou káv, jedné koly a jednoho čaje s citronem. Mávnul na kolemjdoucího pikolíka a přivolal ho ke stolu. Číšník se u nás s úsměvem zastavil. Lev ukázal prstem na Denisinu poloprázdnou skleničku: „Já bych si to dal taky. Určitě je to bez alkoholu?! Já řídím!“

Úsměv na tváři číšníkově ztuhnul, obočí jeho vzhůru vyletělo a zorničky se rozšířily do svých maximálních hranic.

„Ehm…“ řekl jen, čímž vzbudil náš zájem a upřeli jsme na něj své zraky plny očekávání informací příštích.

„Ehm…“ zopakoval rozpačitě, statečně se nadechnul, pohlédl Denise do tváře a vypálil: „Vy jste chtěla nealko? Já… ehm… jsem vám furt nalíval normální…“

„Ale já řídím!“ ohradila se Denisa laškovně.

„Teď už asi ne…“ utrousila jsem potlačujíc smích.

Pikolík provinile pokrčil rameny a odešel pro Lví nealkoholické šampaňské.

Dovolat se někomu z Ámožníkovic rodin je sice takřka nemožné, ale když už se vám to podaří a sejdete se, můžete si být jistí, že se vždycky stane něco, co vás pobaví :O)

Zábavnou neděli a vůbec celý týden všem!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *