Víkendovka

Víkendovka

Když jsme se minulou neděli vraceli z Tcháňatova, již se připozdívalo. Auto vyplňoval kašel Mladší, který utužila při sobotním dovádění v aquaparku, neboť mne se Lvem přehlasovali a jelo se…

Ano, přehlasovali. Od doby, co se Starší trhla a odmítá s námi trávit svůj volný čas, jsem ve značné nevýhodě, protože ti dva (Lev a Mladší) jsou ochotni a hlavně schopni spolu pikliti (čili kout pikle), tudíž mne ve většině případů přehlasují. A to jsme ani trpaslíkové neřekli, že se v pražském aquaparku sejdeme s Pepkem a zbytkem Ámožníků!

Ámožníkovy jsme mezi bazény skutečně našli, což se při počtu návštěvníků zdálo původně takřka nepravděpodobné. Po zbytek odpoledne jsem pak Mladší, Lva, otce Ámožníka ani kluky Ámožníkovy téměř neviděla, neboť se oddávali tobogánovým radovánkám. Když jsem je občas zahlédla, nemohla jsem se zbavit dojmu, že se nejnadšenějším oddavačem jeví Lev… Moc jsem nad tím nepřemýšlela, protože na mě po necelé hodině v parnu aquapalace počaly jíti mrákoty a prahla jsem po vzduchu jako ryba po vodě. Paradoxně(?)

Zatímco jsme s Denisou ležely na lehátku v něčem, co měla být relaxační místnost (vzduch třicet tři stupňů bratra Celsia!) a rozprávěly, otcové a potomci zatím stáli frontu na „trychtýř“. Na vrcholu stále svítila červená a semafor ne a ne ukázat zelenou, aby se mohl další odvážlivec vrhnout do trychtýře. „Ked sa už zdalo, že čakáme dlho, niekto… ja… šel dolu,“ vyprávěl později otec Ámožník, který opravdu sešel schody dolů pod trychtýř, kde našel spícího plavčíka. Vlastně jsem ho skoro i chápala, protože všudypřítomné dusno málem složilo i mě. Ven jsem se po skoro čtyřech hodinách zbaběle, leč vyloženě, těšila.

Nicméně zbytek si užil, co si upiklil a i já jsem si nakonec přišla svým způsobem na své, jelikož jsem alespoň mohla říci, že se vyplnila má předpověď a Mladší se konečně dorazila.

Během naší nepřítomností se doma dorazila i Starší, která nás při příjezdu přivítala slovy: „Vezete jídlo?!“ a něčím strašidelně neuvěřitelným, co vydávala za pouhý kašel z nachlazení.  (O dva dny později se jí vysmála i paní doktorka a poslala ji domů se zásobou antibiotik. Ano, bylo to ten den, co zůstala doma i druhorozená, aby mi nebylo líto, že je na mě kašláno toliko z jedné strany. Jsem děvčatům vděčna, že nejsou sobecké a dělí se se mnou o vše rovným dílem…)

„Ano, vezeme jídlo,“ odvětila jsem vyhládlé prvorozené. „A copak jsi dobrého uvařila ty?“

„Nic.“ řekla pravdomluvně.

„Proč?“

„My jsme… ehm… neměli čas,“ sdělila mi a šla zkoumat obsahy tašek, aby dala po třech dnech najíst  údajně jídla nevyžadujícímu Příteli.

„Oni jsou živí z lásky!“ upozornil mne Lev.

„Ježišmarjá, to bych nezvládla!“ vyděsila se Mladší upřímně a objednala si k večeři párek v rohlíku.

Napadlo mě, jak si vlastně některá lidová rčení protiřečí, protože je absurdní, aby byl někdo živ jen z lásky a současně mu mohla procházet žaludkem. To dá rozum. Že ano. A taky dá rozum, kterému rčení dává přednost sám Lev, což jsem si ostatně okamžitě ověřila, když jsem řekla: „To ty si dáš radši ty ptáčky, že?“ Pochopitelně přitakal, aniž by se zamyslel nad tím, že by mohl být taky živ z té nehynoucí lásky, co ke mně cítí. Tři dny jsou však patrně na živení láskou maximum, neboť ani Přítel ptáčkem nepohrdnul.

Když jsem uklidnila Lví obavy, zda je ptáčků dostatek a zbyde na něj dosti, když se musí o maso podělit, Lev se rozveselil a uvědomil si, že chlapce dosud řádně nepozdravil, pročež zahlaholil do útrob bytu: „Nazdar… Ivane!!!“ Jak jsem již dříve na tomto místě zmínila, Přítel se nejmenuje ani Pavel, ani Tonda, ani Jarda, dokonce ani Ivan. Lev to samozřejmě ví, páč při svém intelektu je schopen udržet více než jen jméno jednoho Přítele v hlavě, ale připadá mu TAK vtipné oslovovat Přítele jinými jmény a vždy se tím spolehlivě samoobveselí. Starší to z počátku přijímala mírně útrpně, dokonce se snažila otci domluvit. Jakmile však z jeho poťouchlého výrazu pochopila, že ho tím ještě podporuje ve vymýšlení dalších a dalších jmen, rezignovala. Ivana dokonce kvitovala s jistou spokojeností, neboť otci řekla: „Dnes dobrý jméno, tati. Přítel ti nerozuměl, tak jsem mu řekla, žes říkal vole. Takže v pohodě…“

Plyne z toho snad, že současným mládežníkům připadá oslovení vole přijatelnější než jakékoli jiné jméno? Nějak se v tom začínám přestávat orientovat :O)

Krásný týden všem a Pepkovi navíc nejkrásnější narozeninový pátek ve znamení prvních kulatin! :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *