Jarní prázdniny diplomatické opice

Jarní prázdniny diplomatické opice

Přestávám věřit, že ta letošní zima někdy skončí. Rozhodně neskončí v tomto týdnu, kterýmu u nás komicky přezdíváme jarní prázdniny. A to jaro je jako kde?!

Fakt, že jsou jakože jarní prázdniny, znamená mimo jiné logicky i to, že obě mé potomkyně jsou doma. Jest to velmi náročné, neboť trpaslíková si již připadá dostatečně velká na vlastní názor a občanka si přidá ještě větší. Já si často připadám jako blbec a většinou opouštím místnost, kde se ona něžná stvoření nacházejí a láskyplně se častují všelikými pěknými a květnatými nadávkami. Je to už takový náš malý rituál, možná jedna z věcí, na níž budou dívky rozněžněně a nostalgicky vzpomínat, až se z nich jednou stanou aspoň tak velký holky, jako jsem teď já. Možná si zasněně vybaví, kterak matka chvatně prchá z jejich blízkosti a zbaběle si u toho brblá pod nos: „Ještě aspoň pět dětí bych chtěla!“ A dost možná, že bude-li mi osud nakloněn, budou jednou i ony takto prchat od svých potomků, kterýmžto již předem děkuji. :OD

Ovšem lhala bych, kdybych tvrdila, že s nadějemi mých slunných zítřků nezažívám i nadmíru vtipné a poučné chvilky, co mě hřejí u srdce již dnes. Taková chvilka může kupříkladu začít úplně nevinně tím, že si Mladší sedne ke stolu s papírem, na nějž se hodlá umělecky vyřádit. Od doby, co získala první cenu ve školní malířské soutěži, se této činnosti oddává poměrně radši než dříve. Taktéž vyměnila kňučení: „Čtéééénííí je nůůůdáááá!!!“ za dychtivé: „Něco ti přečtu! Mě to čtení STRAŠNĚ baví! STRAŠNĚ!!!“ Ano, stalo se tak ve chvíli, kdy byla veřejně uznána nejlepším čtenářem třídy. (Díky těmto zkušenostem jsem odhalila její podstatný povahový rys. A ten rys má, chudák, po mně. Moje dítě funguje na pochvalu a na povzbuzení. To si ještě v životě užije…)

Ale abych se vrátila k tomu stolu… Trpaslíková si takhle sedí, dumá, co z ní vypadne na papír a přede mě popostrčí krabici plnou pastelek, který potřebují ořezat. Smířena s tím, že si opět pořídím mozol, než to všechno ořežu do kýžené špičky, se bez protestu zhostím svého úkolu. „Mami, zpívej mi k tomu,“ vyzve mne Mladší. Překvapeně zvednu hlavu od pastelek: „Já?“ „Ano, mně to pak líp jde,“ tvrdí vlasatá holčička a ohlodává fialovou pastelku. „Hm…,“ přikývnu nejistě a otáčím tužkou v ořezávátku. Pak to přijde! Při pohledu na barvy spustím: „Červenáááá móóódrááá fiala, fiala… kdééés ji mááá mííílááá trhala, trhala, kdééés ji…“ „Tohle jsem zrovna nemyslela,“ utrousí Mladší znechuceně.

Lidová píseň vytrhne z letargie i občanku, ježto o poznání znechuceněji volá z vedlejší místnosti: „Matce je špatně?!“ Načež, nečekajíc na odpověď, sama sebe suše doplní konstatováním: „Nebo chce, aby bylo špatně nám!“ „… zabolééélóóó mě mé srdcéééé!“ zapěla jsem sveřepě a přerušila svůj umělecký výkon, abych potomkyním sdělila: „Tuhle písničku mi zpívala babička, když jsem byla malá!“ Na mé drahé děti to žádný dojem neudělalo. Ba naopak. Starší stanula mezi dveřmi, pár kroky se přiblížila až ke mně, položila mi ruku na rameno a smutně řekla: „Chudáčku! Tak to na tobě MUSELO zanechat nějaké následky.“ „Seš sprostá,“ ohradila jsem se a za trest pokračovala v písni: „… a kdo mééé srdcééé póóótěšííí…“

„Mno, ehm, mami,“ vložila se do toho Mladší, „Nechceš zazpívat jinou písničku? Jinak totiž zpíváš fakt hezky! Opravdu! I tohle zpíváš… ehm… hezky… mno… rozhodně zpíváš líp než táta!“ dodala slavnostně. „Líp než kdo?“ nechápala Starší. „Líp než táta,“ zopakovala Mladší. „Aha. Tak to jo. Já jsem se lekla, že zpívá líp než já,“ uklidnila se Starší. Ale jen na chvíli. Než jí trpaslíková pohlédla zpříma do očí a udělala: „Mno… totiž…“

„Chceš říct, že mamka zpívá líp než já?!“ zděsila se prvorozená, „To si teda rozmysli! Schválně! Kdo z nás zpívá líp?!“ Mladší se pousmála a přemýšlela jen chviličku, než vydala verdikt: „Mamka!“ „Fakt jo?“ nevěřila Starší svým šestnáctiletým uším. Sedmiletá pusa Mladší se roztáhla do ještě většího úsměvu: „Ano, mamka. Víš, já ji nechci urazit.“ „A mě urazit můžeš?“ zjišťovala občanka. „Tebe jo,“ pravila trpaslíková bez zaváhání, „Z tebe nic nemám, ty tu nic neděláš. Ale když urazím mamku, mohla by se o nás přestat starat! Radši se už na nic neptej! Co bysme si pak počaly?!“ (Samozřejmě, že jsem jí to nerozmlouvala. ;O).

Ano, přátelé, porodila jsem diplomatku, gratulujte mi! Diplomatka je i velmi ohleduplná! Když tuhle chtěla zůstat u Kačky déle, volala mi zrovna ve chvíli, kdy jsem sahala po klice od dveří a měla namířeno ji jít vyzvednout. „To jste si ještě nepohrály?“ divila jsem se. „Ne, my jsme měly strašně málo času, mami. Nejdřív jsme se střídaly na záchodě a pak už nám zbyla jen chvilička na schovávanou. Mááámííí, můžeš přijít později? Prosím!“ „Tak dobře,“ souhlasila jsem a řekla do sluchátka: „Přijdu za hodinu, jo?“ „A nemůžeš přijít za dvě?“ zkoušela to ta malá diplomatická opice. „Ne, to už bude večer, tma a vůbec… Přijdu za hodinu.“ „No, jak myslíš, maminko, já jsem to s tebou myslela dobře. Radši zůstaň doma a pořádně si odpočni!“

No, není to dítě úžasně ohleduplný?! :OD

Tak krásný „jarní“ prázdniny i těm, kteří je ještě nemají a na počtenou první březnovou neděli. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *