Sehnat na Mallorce auto s otevírací střechou, se zdálo nad lidský síly. Už dřív jsem pochopila, že u jižních národů je klimatizace synonymem něčeho fantasticky úžasnýho a že snad není dle zdejších měřítek většího blba, nežli toho, kterej chce v letním parnu klimatizací opovrhnout a nechat si do auta proudit ten mořsky vlhkej teplej vzduch.
Tak dlouho jsme však otravovali s tím, že auto berem jenom bez střechy, až se pro nás jedno našlo. Patrně jsme však ve své prezentaci touhy po otevřeným autě zašli až příliš daleko, neboť auto bylo střechy prosto definitivně. V prvním okamžiku jsem tomu nemohla uvěřit. Obcházela jsem tedy rozložité černé vozidlo a pátrala po střeše mazaně schované kdekoli. Mno, nebyla tam…
Ne snad, že bych otevřenými vozy nejezdila ráda, ale už první metry na dálnici, kdy mě vlasy neromanticky fackovaly po tváři a na krk mi fučel ten teplej mořskej vítr rychlostí transformovanej na severák, se mi po střeše rouhačsky zastesklo a záviděla jsem Mladší, že má osušku, pod kterou se celá schovala. Během těch tří dní, co jsme autu říkali „naše“, jsem si na to ale docela zvykla.
Na autu se ovšem našla ještě mnohem zábavnější skutečnost, než absence střechy. Když Lev nastartoval ten černej kolos, sjel s ním z prudkýho kopce, kterej lemoval hotel a zahnul doprava, zastavil před malým krámkem, do kterýho jsme si chodili kupovat minerálky. Krámek vedla postarší Španělka. Familiérně jsme jí říkali „babka“. Nevadilo jí to, neboť jinou řeč než španělštinu neovládala a navíc byla vždy dobře naladěna. Tentokrát jsme u babčina krámku nezastavili proto, že bychom chtěli doplnit tekutiny, nýbrž proto, že Lev zcela nevzrušeným tónem konstatoval: „Ty vole, já nevím, jak se dává zpátečka.“ Dělat takový fórky před výletem do hor mi připadalo nemístné, pročež jsem se vtipu nezasmála. Ani Lev se však nesmál, kvedlal řadicí pákou na všechny světový strany i o kousek dál, šlapal na plyn a auto se po každým pokusu tvrdošíjně posunulo vpřed. Pak pokrčil rameny a na moji nesmělou poznámku, že s autem, které necouvá, je nebezpečné kamkoli jezdit, souhlasně přikývnul řkouce: „To je.“ Pak se rozjel. Směr: Puigpunyent.
Pokud se někdy zjistí, že ve mně bydlí žaludeční vředy, jsem ochotná přísahat, že se zrodily právě toho dne. Cesta do vesnice, jejíž název jsem napsala výše, a navzdory svým snahám, jsem se ho nenaučila ani nazpaměť ani přečíst, by byla bývala docela klidná, kdybych furt nemyslela na to, že máme necouvavý auto. Co se týče onoho názvu, Lev řekl, že se tak blbej název ani učit nebude a budeme tomu říkat „Pindi-pindi“. Do Pindi-pindi jsme jeli za účelem prohlídky národního parku, aby bylo jasno.
Cestu jsme zvládli i bez couvání a když Lev zaparkoval na prašným parkovišti kdesi uprostřed divočiny, bujaré květeny a rudých skalisk, v duchu jsem se připravovala na to, že se odtud již nikdy nedostaneme. Zaplatili jsme vstupné a vstoupili do přírodního parku La Reserva Galtzó.
Jedním slovem? Nádhera. Připadala jsem si jako ve filmu z divokýho západu. Zahlídnout někde číhajícího Indiána, ani by mě to nepřekvapilo. Dokonalá divočina uprostřed skal, citlivě udělaný dřevěný chodníčky, stezky a můstky, vodopády prýštící ze skal, křik namlouvajících se pávů, kterých jsme potkali nespočet, bečení a mečení všelijakých přežvýkavců, zpěv ptáků, jemně se vznášející pírka různých druhů opeřenců, pštrosi za nenápadnou ohradou, dravci za takřka neviditelným pletivem a medvědi, z kterých jsem prvně v životě pocítila strach. A scenérie? Nepopsatelný.
Jediný, co mi trochu kazilo zážitek z výletu, byla skupinka ruských turistů. Ano, byly všude chodníčky, šipky jak kráva a cedule jak dvě krávy, že se jinam chodit nemá. Ale zajímalo je to snad? Ano, byly tu odpadkový koše na každým třetím kroku. Ale kdo by se tím zabýval? Ano, cizí zvířata se nemaj krmit. Ale proč nevnutit pštrosovi kus bílé veky? A tak dále, a tak dále…
Zhruba uprostřed cesty jsme narazili na plochu určenou ke grilování. U pultíku si lidi kromě pití, sendvičů, zmrzlin a běžných pochutin mohli koupit i syrový maso, pytlíčky s kořením a maso si sami ugrilovat na velkých rozžhavených plátech. Toho jsme v tom vedru fakt nevyužili, spokojili jsme se se zmrzkou a plni očekávání mířili do míst, kde měly být vodopády upravený pro koupání návštěvníků.
Byly tam! Ze skály prýštila průzračná voda do nenápadně vybetonovaných „bazénků“ a lákala ke smočení všechny zmožený cestovatele, kteří po cestě skalami netoužili po ničem tolik jako po osvěžení. V dřevěné chatce, co sloužila k převléknutí, jsme hupsli do plavek a posléze do vody. Studená byla jako led a čistá jako zrcadlo. Mladší tvrdí, že byla i slaná, ale to nevím. Já jsem na rozdíl od ní pod vodu nezahučela.
Do auta jsem sedala se smíšenými pocity a lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se nebála. Bála a jak. Teréňák stojící na mírným svážku díky fyzice, kterou jsem nikdy neměla ráda, vycouval z řady zaparkovaných aut. Lev opět věnoval chvíli kvedlání s řadicí pákou, načež řekl sprosté slovo a podělil se s námi o myšlenku, že se na to může vy-něco. Zarval za páku Lví silou, ta konečně přestala dělat cavyky a zpátečku zařadila. Auto zacouvalo. Když Lev dupnul na brzdu, zastavilo se parodií kufru nad útesem, kola zahrabala v písku tak zběsile, až kolem nás zvířila mračno prachu. V tom okamžiku byla jediným relativně klidným pasažérem ve voze Mladší, ježto má dosud neutuchající důvěru v otcovy schopnosti. Přehodila přes sebe osušku a vyčkávala. Když jsme se rozjeli směrem z reservace, v autě, který už bylo couvavý, věděla jsem, že z mýho žaludku je mrňavá scvrklá rozinka. Ta se měla scvrknout ještě víc, neboť upřímně řečeno, nikdy jsem se tak moc nebála jako toho dne, když jsme najeli na serpentýnovou cestičku mezi skalami, z níž nebylo úniku. Zlatá necouvavá cesta do Pindi-pindi! Ale o tom zase příště.
Pěknej vstup do druhé poloviny prázdnin!
Vaše teta Fily
Add Comment