Pepkovy narozeniny

Pepkovy narozeniny

„My máme problém,“ řekla jsem v neděli do telefonu Denči. „Jakej?“ „Máme letní gumy…,“ pravila jsem s pocitem, že tím je řečeno vše. Za okny restaurace se město měnilo na něco, co začínalo připomínat lyžařský středisko. „Takže to asi necháme na jindy. Leda by si někdo z vás chtěl zahrát na taxikáře.“

Tak si pro nás Denisa přijela. Z našeho letně laděnýho vozu jsme vzali jen dárek pro Pepka a přesedli do vozu Denčina, který měl na rozdíl od našeho zimní obutí. To naše auto mělo toho času už solidní sněhovou přikrývku. „Kluci na tebe čekají,“ obrátila se Denča na Mladší, „že si postavíte sněhuláka – holku a pustíte si film. Mají k němu i 3D brýle.“ Mladší souhlasně přikývla.

Za městem byla pole tak sněhobílá, že vypadala úplně nedotknutelně. Když jsme vystupovali z auta, Denisa konstatovala: „To je hrozný. Vás když chce člověk vidět, tak si pro vás musí dojet a přivést až domů!“ Na Ámožníkovic dvorku nás jako první přivítal sněhulák. Kulatou měl jen hlavu. Tělo se mu táhlo trychtýřovitě do výšky, místo nosu měl klasickou mrkev, kolem krku šálu a na hlavě kšiltovku. Výraz měl celkem přátelský. „To je Georg,“ prohodila Denisa, „K němu máš postavit tu holku.“

Ze stavění sněhulákové holky toho nakonec moc nebylo, protože trpaslíci uváleli jen obří kouli, která byla skoro větší než oni a následně se věnovali koulování tak dlouho, dokud nebyli úplně zcela dokonale a bez výjimek mokří.

Ten, kdo se nemohl dočkat rozbalení dárku, nebyl paradoxně oslavenec Pepek, nýbrž Lev. Tentokrát totiž dělal odborného nakupovacího poradce, tudíž měl na tom, že Pepča dostane motorku, z který jde udělat robot, nemalou zásluhu. V hračkovým obchodě ostatně Lev dlouho postával u klučičích regálů, zkoumal obsahy krabic a krabiček a výmluvně vzdychal. Když míjel krabici s vrtulníkem na ovládání, vzdychnul ještě hlasitěji a významně pravil: „Hele! To bych chtěl!“ „Vukášek dostane vrtulník na ovládání,“ vzpomněla jsem si. Na adresu svého malého synovce pronesl Lev toliko: „Ten malej haj**ík dostane vrtulník na ovládání?!“ Moc přejícně to neznělo.

Pepkovi se dárek líbil. Dokonce si jej i sám vybalil z krabice. Tím jeho kontakt s dárkem skončil, neboť se Lev nabídl, že s přetransformováním motorky na robota pomůže. Ukázalo se, že to až tak snadno nejde, pročež se Lev do činnosti položil pořádně a natolik, že od stolku, kde byl on, Pepek a Brašule, bylo slyšet jen Lví: „Nestrkejte mi sem ty ruce!“ Mladší se skládání neúčastnila, neboť stála nejdříve na židli a posléze na stole, bo se bojí psí obyvatelky Amy, která sice vypadá jako menší telátko, ale je to ještě štěně a taky se jako štěně chová, všechny vítá a hlavně olizuje. Olizuje tak neúnavně, až to fakt může z trpasličí perspektivy vypadat, že by jednoho sežrala láskou. Vtipné na tom bylo, že hned jakmile jsme se večer vrátili domů, řekla Starší: „Amy už hrozně vyrostla a já se jí asi už nebojím! Asi…“

Když jsem Pepkovi gratulovala, sklonila jsem se, abych mu vlepila pusu na tvář. Bylo to divný. Uvědomila jsem si, že se už nemusím sklánět tolik jako dřív. Za chvíli to holt už žádní trpaslíci nebudou. A ještě divnější bylo, že se přede mnou Pepča poprvé v životě zastyděl. Tak jsem koukala na ty naše trpaslíky a bylo mi trochu líto, že rostou a že se všechno mění. Bylo mi líto, že už nebydlíme kousek od sebe, že se nevídáme každý den a že ten Pepek, kterej už navždycky, a to si fakt myslím, bude pořád tak trochu jako můj, se nepřijde pomazlit s takovou tou dětskou samozřejmostí. A najednou jsem nebyla ta Fily, které lehával v náručí na prsou a požitkářsky se nechával škrábat po zádech. Najednou jsem byla návštěva. Být návštěvou má nakonec ale taky svoje výhody, páč dostanete spoustu dobrých věcí k snědku i k pití…

Pak šli Pepča, Brašule a Mladší koukat na film. Opravdu u něj byly i brýle. Dokonce hned čtvery, což Pepča jako malý zdokonalující se proutník ocenil: „To je akorát! Pro nás dva a jedny dám Mladší a druhý Elišce!“ Zavřeli se v pokoji, kde si udělali kino se vším všudy a něčím navíc. Denisa jim tam nanosila nejen popcorn a šampáňo, ale i spoustu sladkostí, takže nadšení neznalo mezí. „Zůstal tam po nás hroznej nepořádek, mami,“ přiznala pak trpaslíková a znělo to snad i trochu obdivně. „A tys to klukům nepomohla uklidit?“ „Pomohla – já jsem jim řekla, ať to dají na hromadu a všechny papírky jsem dala osobně na stůl!“

Domů nás už nevezla taxikářka Denča, ale taxikář otec Ámožník. Přesněji řečeno nás nedovezl domů, ale k našemu zasněženýmu, furt ještě letně laděnýmu, autíčku. Protože tou dobou už nějakej čas nesněžilo a silničáři protáhli silnice, domů jsme už dojeli celkem v pohodě.

A pak večer, když už to trpaslíčastvo a puberťactvo spalo, jsem se ještě na chvíli vrátila k těm vzpomínkám, co mě přepadly u Ámožníků. A měla jsem pocit, že bych si ty časy dala klidně ještě jednou. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *