Jak jsme jeli na dovolenou

Jak jsme jeli na dovolenou

Než jsme se vymotali, stalo se z termínu „po obědě“ něco „kolem páté“. Dobrodružná cesta za voňavými slanými a přeteplými dálkami byla započata. Proto jsme také, což se dalo logicky předpokládat, opět překročili hranice našeho oblíbeného Slovinska, kde se nám vždy uděje něco, co se při nejlepší vůli nedá označit jako pozitivní, v temných nočních hodinách…

Emotivnost situace výmluvně podpořila i navigace v autě, která jednoduše skončila na hranicích Rakouska a nyní nabízela jen černočernou plochu. Ty jo, tak to je jasnej konec světa, řekla jsem si, rozložila na klíně trasu a navigovala Lvího řidiče. Sotva jsme minuli poslední bod v mém klíně, radostně jsem sdělila posádce, že nyní jsme od hranic pouhých pár kilometrů. Lev se též rozradostnil, Mladší skepticky pravila, že beztak spát nebude. Zatímco jí předsevzetí vydrželo až do Chorvatska, Lva opustila radost záhy. Lépe řečeno k prvnímu přeškrtnutýmu ukazateli.

I jali jsme se blouditi a hledati alternativní cestu místo té přímé, kterou nám snad kdos, jistě v dobrém úmyslu dbalý na to, abychom vskutku dobrodružnou výpravu prožili, zavřel před našimi ctěnými českými nosy. Zdálo se, že všechny cesty vedou nikoli do Říma, jak by se nabízelo, nýbrž na novou dálnici. Problém byl, že noční Slovinsko nenabízí aktivní čerpací stanice či něco jim podobného, kde by si smrtelník na ten 9km úsek dálnice zakoupil známku za „pouhých“ 30 eurokaček. Jelikož nejsme tak movití, abychom projeli dálnici za pokutu, jejíž dolní hranice je 300 eurokaček, zastavili jsme na jednom parkovišti, kde jsme spolu s okřídleným hejnem mravenců studovali automapu. Jeden mravenec mi vlítnul pod nohavici, ale nechtěla jsem dělat scénky v již tak dost napjaté situaci. Nenápadně jsem tedy mravence vyklepávala z nohavice. Chlapec, co právě opouštěl přilehlý hostinec, si nás podezíravě měřil pohledem. Lev zhnuseně odložil automapu a naladil si na Ítýfounu naši polohu. Blikali jsme na obrazovce jako příjemná červená tečka. Statická tečka. Tečka se ve Lvích rukou pohnula a šla směrem k chlapci. Pak se ho Lvím hlasem zeptala, zda hovoří anglicky.

Chlapec se mírně hystericky uchechtl a pak si mocně povzdychnul. Usoudila jsem, že anglicky se patrně nedohovoří. Lev se však tvrdošíjně dožadoval rady, volíc jednoduchá slovní spojení, která prokládal krásnými českými výrazy jako „kur…“, „prd…“, „hov…“ apod. Kupodivu se zdálo, že těm hoch rozumí bez problémů a jazyková bariéra byla absolutně prolomena v okamžiku, kdy mu Lev velkoryse nabídnul: „Víš co? Tak mluv normálno.“ „Normálno?“ podivil se chlapec. „Jo, normálno. Po slovinsku,“ přitakal Lev rozšafně a nasadil hezký neotřelý ruský přízvuk. Z poctěného hocha pak vypadlo něco v tom smyslu, že stará silnice je zavřená a musíme si koupit známku na dálnici, nejlépe v některé z benzínek Petrol (toho času zavřených). Poděkovali jsme mu za tyto úplně nové informace a pokračovali v cestě nazdařbůh.

Do cesty nazdařbůh se vloudil karavan s českou poznávací značkou. Byl v něm opálený pán v tílku, opálená paní v tílku a spodním díle plavek a dvě opálené holčičky v plavkách. Opálený pán spatřivši krajiny, prudce zabrzdil a vyskočil z auta. Chvíli jsme společně láteřili, načež se muži počali bavit o strategii další cesty. Nechtěla jsem dělat chytrou, ale když jsem konečně vyklepala z nohavice ten okřídlený hmyz a již potřetí zaslechla z úst opáleného pána slovo Maribor, rozhodla jsem se, že to risknu. „Jste si jistí, že jedeme všichni tím stejným směrem?“ zeptala jsem se tedy mile. Lev mi věnoval pohled, o němž bych se nebála říci, že nebyl tak úplně plný lásky. Opálený pán rozhodil opálenými pažemi a chlácholivě mi, jako tomu poslednímu blbečkovi ve Slovinsku, řekl: „No do Česka, né?“ Jelikož naše posádka cestu do vlasti odmítala, poslali jsme se vzápětí vzájemně všichni tam, odkud jsme právě přijeli. A tak se stalo, že jsme dorazili k chorvatským hranicím.

Na jednom z prvních „odmorišt“ jsem donutila posádku k delší zastávce připomenuvši Lvovi slib, že bude během cesty odpočívat. Patrně již neměl dost sil na to, aby mne na místě zabil nebo si snad jen uvědomoval, že když Mladší nemá vlastní pas a je napsána v mém pase, těžko by se jim vracelo zpět, kdyby ze mne byla mrtvola (navíc neopálená), rezignovaně souhlasil, že se tedy bude spát. Po hodině, během, které se Mladší potřebovala dvakrát vyčurat, jednou měla žízeň a třikrát probudila vrtěním usínajícího živitele, se Lev vztyčil, nekompromisně oznámil, že má hry na spaní dost a že ani nechce pomyslet, kde jsme teď mohli být nebýt mého nápadu se pseudospánkem. Vrátili jsme tedy opěrky našich sedadel do původních pozic, Mladší přikurtovali do sedačky a vyrazili jsme nocí do nitra Chorvatska.

Cesta po nové dálnici ubíhala fantasticky, až jsem si přála složit chorvatským pracantům velkou poklonu. Akorát jsem si, ač jsme na území Makarské riviéry byli již mnohokrát, nějak vymazala z paměti, že cesta k pobřeží pak vede úpatím skal a hor, pročež jsem cvičně s pohledem upřeným na strmé srázy pod námi následující úsek cesty zezelenala a barvu do tváří mi nevrátil ani první pohled na moře. Na místo ubytování jsme dorazili s ranním kuropěním a barva se mi vrátila v cukuletu. Když jsme totiž před sedmou ráno vystoupili z klimatizovanýho auta do chorvatské reality, bacilo nás vedro jako hrom. Hurá!!!

Pokračování příště. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *