„Cože? Proč to říkáš?!“ Mladší vykulila vyděšeně oči, nechápavě hleděla Vojtíškovi do tváře a současně si rukama přikrývala oba ušní lalůčky. Netušila jsem proč. Ani Vojtíšek to netušil. Opakovaně jí vysvětlil, že viděl náušnice, které v uchu vypadají tlustě a působí, jako když má jejich majitel v boltcích obří dírky. „Cože?!“ zopakovala Mladší nešťastně a dodala: „Já to vůbec nechápu…“
Vojtíšek nehnul ni brvou a sebekriticky pronesl: „Já vím, já mám hrozné vyjadřovací schopnosti!“
„Proč to říkáš?“ zeptala jsem se, neboť mi jeho sebekritika nepřišla opodstatněná. „Já jsem to pochopila.“
Vojtíšek se potěšeně usmál.
Mladší se na mě podívala vyčítavě. „Fakt, jo?!“
„Fakt. Já ti to doma nakreslím,“ nabídla jsem holčičce.
„Nakreslíš?!“ pronesla tónem, který dával tušit, že si nedávno koupila půl kila ironie a za pět minut mu vyprší datum spotřeby.
A mě napadlo – proč je to moje všechnovímové potěšení tak podrážděno?
Jak se později ukázalo, měla Mladší na podrážděnost i nechápavost logický nárok pramenící z podstaty jejího ženství. Že by snad bylo vhodné začít uvažovat o návštěvě na ušním, je už druhá strana mince, tu však ponechme pro tuto chvíli stranou, neboť důvody jejího zděšení pochopí snad každá dáma.
„Ahááá! Takhle to myslel!“ zasmála se slečna Všechnovímová, jakmile jsem jí Vojtíškovu teorii o náušnicích vysvětlila v osamění. Zrovna jsme šly nemocniční chodbou k rehabilitačnímu oddělení. Mladší to tak pobavilo, že se na okamžik zastavila u automatu na kafe, opřela se o něj a smála se jako pominutá. V tu chvíli jsem to byla pro změnu zase já (my se spravedlivě střídáme), kdo nechápal. Pojala jsem mírné obavy o duševní zdraví svého nejmladšího potomka. Jak smutné v tomto mladém věku! Mé obavy rozptýlila, když popadla dech, setřela slzy z očí a řekla: „Já jsem mu celou dobu rozuměla – máš náušnice, v kterých vypadáš tlustá! He he!“ Představila jsem si, kterak plním doma slib a kreslím Mladší v náušnicích, v nichž vypadá tlustá… Na rehabky jsme se málem nedoplazily…
„Nediv se, že mě to vyděsilo,“ vrátila se k tématu cestou domů. „Po tom, co mi o víkendu řekla babička!“
„Už to neřeš! Ona to tak nemyslela.“
„Myslela!“ odsekla holčička ukřivděně.
Víkend jsme jako každý rok velikonoční dobou trávili v Tcháňatově. V sobotu jsme vyrazili do velkoměsta, neboť Mladší toužila spatřit na vlastní oči trojrozměrný Titanic a kde by mohl být trojrozměrnější než v Imaxu? Ha? S nadšením se k nám přidal i děda. Tchýňka cestu za kulturou odmítla.
(Jak se ukázalo později, zahlédl nás u pokladen nějaký Lví kolega, co se k němu v průběhu týdne kdesi přitočil s nesmělým: „Viděl jsem vás s rodinou u kina.“ „A co? Záviděl ti?“ otázala jsem se laškovně, nenápadně naznačujíc, že jsme se mohli jevit jako HEZKÁ rodina. Lev mne počastoval pobaveným pohledem a odpovědí: „Co? Že mám mladistvě vypadajícího otce?“ Zbožňuje mě, o tom není pochyb!)
Film trval tři hodiny, během kterých jsem si uvědomila, že jej Mladší vidí úplně poprvé. Na rozdíl od nás. Prožívala ho velmi emotivně, zakrývala si napjatě pusu, otírala dojetím zvlhlá oka a brblala nespokojeností, když se v příběhu odehrávalo něco, s čím vnitřně nesouhlasila. U scény, během níž nebohý Leonardo umrzne v oceánu a jeho milá placatící se na kusu dveří či čeho jej stále drží za ruku opakujíc: „Jacku! Jacku! Jacku!“, to už holčička nervově nezvládla a na celý kino hlasitě od plic vyplivla svůj názor: „Bože, to je KRÁVA!“
Druhý den našeho pobytu mrzlo, trochu sněžilo a fučel vichr, co musel přijet snad ze všech okolních hor, prostě slota, že bych ani já psa nevyhnala. Mladší však usoudila, že by bylo sobecké nepomoci bližnímu ptactvu, kteréžto v nepřízni počasí jistotně trpí více nežli my. Nafasovala od babičky igelitku plnou tvrdnoucího pečiva a vyrazili jsme k Labi konat dobré skutky. Vyrazili jsme jedním autem. Přední pozice zaujal Lev s tcháníkem. Zadní tudíž zbyly na mě, uprostřed Mladší a po její pravici tchýňku. Tchýňka se však nemohla uvelebit ani pohodlně připásat, což ji vedlo k tomu, že pronesla směrem k vnučce onu osudovou větu: „Máš velkou zadní část!“ „Jako že mám velkej zadek?!“ ujistila se Mladší konsternovaně, než se definitivně na zbytek pobytu urazila a neobměkčilo ji ani to, že babička své tvrzení nejdříve opakovaně odvolala a dokonce se snížila i k blafování, že si vůbec nepamatuje, že by něco takového vyslovila.
Mno… Není tedy divu, že tlusté náušnice nemohly nechat Mladší chladnou :O)
Krásnou dubnovou neděli a pěkný týden. Poslední týden, kdy je mi 38…
Vaše teta Fily
Add Comment