(Ne)bezpečný leden

(Ne)bezpečný leden

Tak jo. Některá fakta je holt nutno akceptovat. Třeba leden. Je leden. Nemám ho ráda. Ale akceptuju ho. Prší. Což nechápu. Není to to jediné, co na lednu nechápu. Ještě víc mi nejde na rozum ta davová posedlost novoročními předsevzetími, která se v lednu pořád přetřásá. Ve všech médiích. Jako kdyby se předpokládalo, že devadesát procent populace je absolutně nespokojeno se svými životy a všechno je nutno od základu změnit. Jako kdyby lidé, kteří mají svůj život rádi a měnit ho nechtějí, podléhali v lednu nějakýmu programu utajení či co. Jsou snad takoví lidé, ne?

Není přece dost dobře možný, aby nikdo takový neexistoval. A přece o něm není nikde ani zmínka. Proč na mě pořád z televize i tisku jukají všichni, co se rozhodli přestat kouřit, zhubnout, případně změnit celý svůj životní styl? Leden je už tak dostatečně pošmourným měsícem na to, aby ho musely zcela vyplnit zamindrákovaný postavičky. Nebylo by fajn vidět pro změnu někoho, kdo řekne, že je sám se sebou rád?

Já jsem se tradičně od novoročního předsevzetí distancovala. Na to, co bych chtěla změnit, by mi stejně osobní předsevzetí nestačilo…

… tak třeba tenhle týden jsem vzpomínala na dobu, kdy jsem byla stejně stará jako Mladší. Sama jsem dojížděla autobusem do školy i do kroužků. Nikdo neřešil, jestli mě po cestě někdo přejede, přepadne, unese, případně rovnou sprovodí ze světa. Tak nějak nebyl důvod. A proč jsem na to vzpomínala? Ve vedlejší čtvrti zavraždila skupinka těch, o jejichž národnostní příslušnosti se v naší zemi z mně nepochopitelných důvodů nesmí mluvit, kluka. Bylo mu deset. Jen o kousek víc než Mladší. Co tak strašnýho asi mohl za bílýho dne provést, že to musel být jeho poslední den? Nemluví se o tom. Asi by to bylo příliš diskriminační… Jen se kolem základek a zastávek MHD vyrojily korzující dvojice policistů. Možná to není kvůli těm, o nichž  se nemluví. Možná je to kvůli tomu, před kterým varovali, že láká děti do auta…

Tohle prostě nedokážu změnit. Změnit ani pochopit. Můžu se jen přizpůsobit. Stejně jako tisíce dalších rodičů. Když čekám na vrátnici na Mladší, je školní chodba o poznání plnější, než bývala. Rodiče a prarodiče tu čekají i na mnohem starší děti. Ano, všichni máme strach a všichni je chceme chránit. Tohle je třeba jedna z věcí, kterou bych si přála změnit. Přestat mít tenhle strach. A pardon, přijde mi to důležitější než kouření, hubnutí a změny životních stylů…

A jinak? Jinak se máme celkem fajn. Starší se byla podívat ve škole, aby si napsala test. Protože je zlomená, doprovodila jsem ji až do třídy a s úžasem jsem zírala, jak ji všichni nadšeně vítali a kolik švarných mladíků se po cestě do druhého patra nabídlo, že ji odnese. To mě naplnilo velkou dávku optimismu, že i v generaci, která nás vystřídá, budou ohleduplní gentlemani. Akorát si myslím, že by jim to holky mohly trochu usnadnit a jejich pomoc neodmítat, jinak se na to budoucí gentlemani brzo vykašlou ;O)

Ve třídě u Mladší proběhly třídní schůzky, v jejichž rámci jsme poprvé dostali pololetní hodnocení ve známkách, což byla velká sláva :O) Prý abychom si dokázali představit, čemu odpovídá slovní hodnocení a aby byli někteří rodičové ušetřeni šoku, až děti začnou příští rok nosit jen známky. Mladší byla na jedničky náležitě pyšná a hned je doma běžela ukázat prvorozené. Jediné, co jsme tedy stran trpasličího studia toho dne řešily, byl tělocvik. Ukázalo se, že krom šplhání má druhorozená značné rezervy i v míčových hrách. Konkrétně pak ve vybíjené. Během hovoru vyšlo najevo, že vůbec nepochopila její pravidla. Zběžně jsme to k večeru prodiskutovaly a Mladší byla odejita do postele. Jak jsem stará, tak jsem blbá, což mi docvaklo o půl jedenácté večer, když jsem šla do koupelny a Mladší jsem našla zhroucenou v slzách na dlažbě v předsíni. Noční košili měla na hrudníku mírně provlhlou pláčem, v jedné ruce držela fixu a v druhé kus papíru s načmáraným hřištěm. „Co tady děláš?“ lekla jsem se. „Nechápu vybíjenou…“ zalkala a upřela na mě zarudlý oči.

To byl ten okamžik, kdy jsem si uvědomila, že pořád ještě nedokážu odhadnout míru něčího strachu a styděla jsem se sama za sebe, protože úzkosti druhých by člověk neměl podceňovat a nikdy nevíte, kolik slz někoho stojí vaše mávnutí ruky nad něčím, co považujete za banalitu. A tak jsme krátce před půlnocí seděly v obýváku a kreslily si hřiště na vybíjenou s kapitány i hráči a vymýšlely, co kdo zrovna udělal a proč a co kdo udělat může a nemůže. Mladší konečně přestala brečet, řekla, že už to chápe a že to druhý den ráno hned první hodinu (kterou byl tělocvik) dokáže. „Já to prostě musím zvládnout!“ prohlásila odhodlaně.

Když pak přijel Lev, pokračovali jsme v hovoru o vybíjené spolu. „V tom jsem byl nejlepší, je to super hra!“ pravil dle očekávání, neboť soudě podle jeho vzpomínek na základní školu, byl nejlepší úplně ve všem. „Jasně… ale já si nemůžu vzpomenout, co dělají ti lidi, který vybiješ. Ti jdou za kapitánem a tam dělají co? Mají taky nějakou funkci?“ zeptala jsem se. Nejlepší hráč vybíjené osmdesátých let, alias Lev, se zatvářil udiveně: „Kapitánem? Tam je nějakej kapitán? Na to si vůbec nepamatuju…“

Krásný bezpečný týden všem :O)

Vaše teta Fily

Add Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Ověření *