Informované holčičky

Informované holčičky

„Tak co?“ kývla Starší na paní trpaslíkovou a zvedala se z židličky v čekárně. Mladší se vypotácela z ordinace s výrazem štvance, kterej toho už má tak akorát dost. Naštvaně se po mně ohlédla. Věnovala jsem jí láskyplný úsměv, což si holčička vyložila jako provokaci a nakrkla se ještě víc. Gáza v její puse se po dvou vytržených zubech utěšeně nacucávala krví. „Boví to jak šviňa!“ zahuhlala směrem ke Starší.

Svatba Mafina a Princezny se blíží víc než kvapem. Odpoledne onoho zubařského dne jsme tedy se Starší prolézaly obchody a rvaly se z jedněch šatů do druhých, zatímco se Mladší, která bude mít družičkovský princeznovský superšaty ze salonu paní Julinkové a tudíž se už do ničeho rvát nemusí, okázale nudila. Během jejího nudění jsme se s prvorozenou předháněly v argumentech, která z nás vypadá v šatech jako větší vorvaň, trumfovaly jsme se ve vzrůstající depresi a vyhrála to Starší, neboť vsunula nožku do páskových bot na podpatku a na celou prodejnu zhnuseně zvolala: „Já mám hnusný i prsty na nohách!!!“ Nekoupily jsme nic. Jistěže proto, že jsme skromné a spořivé…

Protože Mladší vyjádřila své pochyby stran zoubkové víly a pravila, že si pod polštář nebude strkat zakrvavený zuby jen proto, abych se jí tam v noci plížila, šly jsme pro bolestné do hračkářství. „A ty jako na tu vílu věříš, jo?!“ dorážela na mě cestou. Zamyslela jsem se. Věřím? „Já… ehm… jo. Věřím,“ připustila jsem nakonec. „A ona jako existuje, jo?!“ pochybovala trpaslíková. „Pro toho, kdo věří, existuje,“ řekla jsem nakonec a nastoupila na první schod eskalátoru. Bezzubka si vybrala malou panenku s třemi ještě menšími dalmatiny a vaničkou, v který je sprcha a umělohmotná pěna. „To jsem šikovná, co? Já si na rozdíl od vás vyberu hned!“ chvástala se. „A čím si myslíš, že to je?“ zavrčela občanka v depresi. „Tím, že nejsem vybíravá jako vy,“ dělo dítě pohotově a na tváři se mu zračila skromnost sama. „Pchá! Kdyby sis ty panenky musela zkoušet, taky bys byla vybíravá. Ty máš jediný štěstí, že ti nemůžou být malý!“ odsekla prvorozená a řekla, že už bude chodit nakupovat jen do hračkářství.

Že chodí nakupovat i jinam, se provalilo jednoho deštivého večera, kdy Mladší přiběhla za mnou a s očima navrch hlavy fascinovaně sdělovala: „Starší má v peněžence kondom!!!“ Když jsem se ptala, kde ho vzala, dozvěděla jsem se: „Koupily jsme si je s Andreou.“ „A proč?“ „Prosím tě, mami, KAŽDEJ má mít u sebe kondom!“ poučila mě má holčička, ta, co mě už přerůstá přes hlavu i fyzicky.

„Já chci taky kondom!“ dožadovala se Mladší svých práv. Když každej, tak každej! „Na co by ti to bylo, prosím tě?“ divila jsem se. „Nevím, třeba se z toho dá něco vyrábět,“ přemýšlela trpaslíková. „Z toho se nic vyrábět nedá, buď v klidu, na nic by ti to nebylo,“ uklidňovala jsem ji a ani jsem neměla čas se pozastavit nad absurdností té situace, neboť Mladší v nestřeženém okamžiku uzmula kondom z peněženky mladé uvědomělé občanky a běhala s ním po bytě za radostného pokřiku: „Hurá! Mám ho! Mám kondom!“ Starší běžela za ní a řvala: „Mamííí, ať mi ho vrátííí!“ Když ho Mladší nedobrovolně vrátila, uraženě si odešla pro literaturu a zahloubala se do knihy.

Celá 1. B byla tento týden na škole v přírodě. Skoro celá. Mladší ne. Kvůli její neimunitě jí to paní Doktorová nedoporučila. Zato paní učitelka jí doporučila, že si má doma číst i ze svých knížek. Trpaslíková to pojala jako vždy po svém. Při třídění věcí před stěhováním (za 14 dní. Ne, ještě jsem nezačala balit…) vyhrabala knihu Moje tělo. Kniha je to již značně ošoupaná, neboť jest po Starší, která v ní listovávala velmi ráda. Je to kniha určená předškolním a čerstvě školním dětem. Nejfrekventovanější jest strana s nadpisem Pohlavní orgány.

„To bude mít paní učitelka radost, až jí řekneš, co sis četla…“ odtušila jsem. Mladší se uchechtávala a pozorovala dvě nakreslený postavičky. Chlapečkovi směřuje do rozkroku šipka a stojí tam „varlata a úd“. „Tomuhle se říká úd?“ podivovala se trpaslíková nad neznalostí autora. Pak mrkla na holčičku. Té směřuje do oněch míst šipka s nápisem „pochva“. „Cha chá!“ rozřehtalo se mé informované dítě. „Čemu se směješ?“ nechápala jsem. „Pochvala?!“ vyrážela ze sebe Mladší pobaveně, „Cha chá, ona tam má nějakou pochvalu?!“ Starší lehla smíchy na zem. Pak si šla schovat kondom. Nevím, jestli to s tou demokratickou výchovou trošku nepřeháním…

Pěknou neděli a celý týden. Snad se nedozvíte nic novýho. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *