Den po dni

Jsou dny, kdy se neděje nic a jsou dny, kdy se děje něco. Dny, v nichž se děje něco, dělíme na dny, které a) by neměly nikdy skončit a dny, které b) měly skončit dřív, než začaly. Tak schválně, co byste řekly na tyhle dny…

Den první

Toho dne odešel Lev z bytu krátce po půl osmé ráno s úmyslem odvézt ratolest naši z nejmilejších ku školním vrátkům. Namířil si to k dočasnému náhradnímu vozu, neboť ten nenáhradní je v servisu, aby šikovní páni zamaskovali škody způsobené Lví srážkou s parkovacím sloupkem. Ano, vůz našel tam, kde jej zanechal, což by se dalo hodnotit jako pozitivní, kdyby automobil nebyl ozdoben amatérským umělcem, jenž si vzal ku pomoci sprej a zvolil ke své tvorbě ošklivou tmavě hnědou barvu absolutně neladící s původním modrým nástřikem kapoty. Aby to kapotě nebylo líto, neznámý autor velkoryse nastříkal i přední sklo a zvláště důkladně si pohrál se zpětným zrcátkem u řidiče, které se tímto stalo nepoužitelným. Lví nadšení neznalo mezí a poté, co se s novinkou vrátil domů, usedl do křesla a trénoval sprostá slova. Odešla jsem tedy na neplánovanou misi do místní drogérie, kde jsem si nejdříve vylila na ruku špatně zašroubované ředidlo, které mi hodná paní prodavačka beztak rozmluvila, takže jsem jí na její doporučení posléze smrdutou rukou zaplatila technický benzín. Ano, fungoval.

Den druhý

Některé věci děláme úplně automaticky. Třeba vaření kávy. Například já postupuju takto – napustím vodu do varné konvice, vrátím konvici do její základny, zmáčknu páčku a voda začne pozvolna vařit. Než se dovaří, vytáhnu si hrnek a lžičku. Pak si vyberu jednu ze dvou sklenic s kávou. Odšroubuju víčko, naberu lžičkou požadované množství kávy, vložím je do hrnku, víčko zašroubuju a vrátím sklenici na její místo. V tom okamžiku se obvykle ozve cvaknutí konvice. Vezmu ji pravou rukou a naliju vařící vodu do tří čtvrtin hrnku. Konvici odložím do základny, otevřu lednici, vytáhnu mléko, doleju volné místo v hrnku mlékem, zamíchám, vrátím mléko do lednice a lednici zavřu. Káva jest hotova. V den druhý vše probíhalo dle zaběhlých rituálů až do chvíle, kdy jsem sama sebe přistihla při tom, kterak se snažím napasovat krabici mlíka do základny varné konvice, zatím co tato ještě celkem slušně nažhavena odpočívá nikoli v pokoji nýbrž v lednici. Ehm.

Den třetí

Na tom místě jsem v družném rozhovoru setrvala téměř tři hodiny. Až když jsem se při odchodu soukala do bundy, něco mi na mně nehrálo. Tupě jsem zírala na svoji ruku a dumala, co je na ní jinak, než by mělo být. Osoba, s níž jsem ony tři hodiny rozmlouvala, mě chvíli sledovala a pak vlídně pravila: „Ano, MÁTE tu halenku naruby.“

Den čtvrtý

Z parního čističe zapůjčeného od rodičky pod záminkou jarního gruntování vycházela pára snad úplně všemi nemožnými otvory tak dlouho, dokud nástavec, který jsem zvolila k čištění sedačky, neopustil místo, kde měl být fixován, nevystřelil ukrutnou rychlostí vpřed a nejal se pronásledovat Mladší přes celý pokoj. Naštěstí hbitě prchla do předsíně a práskla za sebou dveřmi, tudíž let nástavcův skončil nárazem do skleněné výplně zmíněných dveří.

Den pátý

Po čtyřech hodinách v nemocniční čekárně jsme se s Mladší konečně dostaly do ordinace na kontrolu jejích nespolupracujících kloubů. Primář byl v laškovné náladě a fakt, že kotníky a kolena pacientky jsou tak rozmarné, že způsobují její pády na rovné ploše, komentoval slovy: „Jo, je to stále horší a horší.“ Předepsal slečně Všechnovímové další rehabilitace a pravil, že k plavání je nutno přidat jízdu na kole.

Den šestý

Odjeli jsme koupit nové kolo pro Mladší. Trvala jsem na tom, aby to bylo kolo, kterému nebude po každých deseti šlápnutích upadávat šlapátko jako tomu předešlému, z něhož Všechnovímová naštěstí už vyrostla. Prodejce na mě koukal jako na dementa a dušoval se, že tohle se tedy stát nemůže. Přikoupili jsme tedy ještě nosič na lahev a pěkný zámek. „Já jsem tak šťastná!!! Moje první pořádný kolo!!!“ jásala Mladší dojatě a obřadně doprovodila kolo k autu. Doma si pak vzala helmu, lahev s pitím a vyrazila na svoji první jízdu velkým kolem.

Den sedmý

Po neúspěchu s ručním čističem jsem se rozhodla dát šanci parnímu mopu. K mému překvapení pro změnu nenapařoval vůbec, ale vydával hezké hlasité chrochtavé zvuky. Lev si odešel půjčit klíče od kočárkárny k jedinému sousedovi, který je vlastnil a odjel nám nechat udělat vlastní, abychom novotou zářící bílé kolo s jasně zelenými pruhy mohli přestěhovat z předsíně do kočárkárny. V pozdních večerních hodinách je tam sedmého dne odvezl a zamknul za ním.

Den osmý

Protože přišla na návštěvu Jana, uvolil se Lev, že Mladší vyzvedne ze školy. Onoho odpoledne mělo stejný nápad tolik otců, že se všichni na parkoviště před vzdělávacím institutem nevlezli. Lev se tudíž vrátil s Mladší a s totálně odřeným lakem na autě, jak jsem již zmínila, náhradním. Naše je ještě pořád v servisu…

Den devátý

Na Všechnovímovou vlezla rýma a vzhledem k tomu, že ji o dva dny později čekalo očkování proti vlezlým a ošklivým klíšťatům dělícím se o nechutné encefalitické hnusy, nešla po škole do plavání, ale domů. Proto jsem také mohla otevřít, když někdo zvonil u bytových dveří, že ano. Stál za nimi velký soused s miniaturním psem a po vzájemném dobrém dnu mi suše sdělil: „Tak jsme měli kola…“ Nevěřícně jsem na něj hleděla s nadějí, že se z něj vyklube šprýmař a staneme se tak vtipnými přáteli. Marně. Moji naději bez milosti zhatil vypáčený zámek a kočárkárna zející výmluvnou prázdnotou. Mladší se rozplakala. Policie přijela brzy.

„Jak staré to kolo bylo?“ zeptal se inspektor.

„Tři dny…“ vydechla jsem.

„A fotku nemáte?“

„Tu jsme nestihli.“

Den desátý

Protokol mi na policii předávala příjemná příslušnice. Soucítila se mnou, neboť vyšlo najevo, že bydlí na stejném sídlišti a kolo jí ukradli před měsícem. Poděkovala jsem a vyšla před budovu policie, která se úplně logicky nachází v centru města a pod kterou naše okrajová čtvrť ještě logičtěji spadá, tudíž mi cesta zabrala cca hodinu a uvnitř jsem pobyla… ehm… sedm minut. Nu což, je krásný jarní den, kašlu na to, nebudu se rozčilovat, řekla jsem si v duchu smířlivě a hrábla rukou do vlasů pro odložené sluneční brýle. Chvíli  jsem si je s umíněností emocionálně nestabilního tvora zkoušela nasadit na nos, než jsem si musela neochotně přiznat, že to fakt nejde. A hned jsem zjistila proč. A abych pravdu řekla, pokoušel se o mě již mírně hysterický smích, když jsem fascinovaně koukala na mé nejoblíbenější sluneční brýle, kterým se, zatím co nehnutě odpočívaly sedm minut na mých vlasech, z důvodů nejasných celému vesmíru rozlomila nožička přesně v polovině. Pietně jsem zbytek nožičky vydolovala z loken a že jsem u toho ztratila čudlík z náušnice, bych označila už jen za nepodstatný drobný bonus.

Den jedenáctý

Někdy po čtvrtém telefonátu s pojišťovnou, jíž poctivě posílám mrzký peníz na pojištění domácnosti, mi můj pověstný neutuchající post domácí roztleskávačky začal mávat na rozloučenou, protože po argumentu, že se pojistka vztahuje pouze na krádež kočárku či invalidního vozíku, nikoli však kola, jsem se rozhodovala, budu-li plakat nebo řvát.

Tak nevím. Ale ty dny, co by mně neměly nikdy skončit, jsem si představovala TROŠILILIČINÝNKU jinak. :o)

Vaše teta Fily