Holčičky

Holčičky

Víkend trávíme v Tcháňatově. Asi. Nevím to jistě, bo sloupek píšu ve čtvrtek. Jistě vím jen to, že u nás spí Kačka. Strašně voní. Fakt strašně. Ale ráno to bylo horší, během dne holčička trochu vyvanula. „Ty ses něčím navoněla?“ kýchla jsem kolem deváté ráno (do školy jsme šly až na čtvrtou hodinu, protože holky nešly do plavání). Přikývla: „Jo, mamčinou voňavkou!“ „Hm… tak jo.“

„Ty pořád voníš!“ vyčetla jsem holčičce při pozdním odpoledni. „Pořád ještě?“ divilo se dítě. „Bohužel pořád…pšik.“ „Cha chááá!“ vysmála se mi a snad aby mne uklidnila, řekla: „Neboj, až budu velká, začnu kouřit!“ Pak odešla za Mladší do pokoje.

Děvčátka ta přesladká si udělala „bunkr“, zalezla do něj a teď se baví tím, že vedou dvojsmyslný rozhovor. „Chi chi… budeš po mně házet koule?“ ptá se Káťa. Odpověď se ozve až po několika minutách vysilujícího smíchu. Kdo by řekl, že slovo koule, je tak legrační? Nenápadně naslouchám. Z „bunkru“ se světáckým hlasem ozývá Mladší: „He he, copak jsem kluk?! Na to přece nejsem vybavená!“ Následuje smích tak na pět minut… Puberta se fakt neúprosně blíží. Od okamžiku, kdy jsem si pochovala nejčerstvější z neteří, mi to dochází nějak intenzivněji. Během chování toho miminka vyrostly moje děti nejmíň o metr. To není spravedlivý.

Starší řekla, že s námi do Tcháňatova nepojede, protože má příští týden zkoušku z chemie a bude se s Mončou učit. „Tak můžeš spát u babičky,“ tlumočím jí, jakmile položím telefon. „A babička ti vzkazuje, abys nepočítala s tím, že budeš večer někde courat a že musíš být nejpozději do osmi doma!“ dodávám. Starší se rozchechtala: „No to mně bylo jasný. Ona je horší než ty!“ (S tím, jak prvorozená dospívá, je lidí horších než já, čím dál víc. To je na tom stárnutí dětí super! ;O)

Dýchánek v „bunkru“ skončil, jelikož si Mladší vzpomněla, že jsem jí vytiskla pohádku, kterou včera vlastnoručně(!) naťukala do počítače a vlastnomozkově vymyslela. Vzala si ji tedy do rukou, Káťa si sedla v kuchyni na židli a druhorozená čte:

Byl jednou jeden ježek

Byl jednou jeden ježek a ten se jmenoval Gilbert. Šel jednou na procházku a najednou! viděl nádhernou ježčí slečnu, řasy dlouhé, oči zářivě modré, ježek stál jako tvrdé y. Ježčí slečna se otočila a viděla, že na ní nějaký týpek, neboli ježek Gilbert, kouká. Ježčí slečna se trochu lekla, ale pak si řekla, že je to nějaký trapák. A ježek si uvědomil, že opravdu vypadá jako trapák! Ale omylem to řekl nahlas. Ježčí slečna se začala popadat za břicho. Ježek se taky začal chechtat. Ježek: „ty máš ale hezký smích.“ Ježčí slečna: „ty máš hezké bodlinky.“ Ježčí slečna: „Nezajdeme do pizzerie?“ Ježek Gilbert: „No joooooojooooj“ Ježčí slečna: „Chi, chi, chi, chi.“ Tak šli do pizzerie. Dali si: „pizzu s mléčnými kousky“, chutnalo jim. Pak šli domů, ježčí slečna šla k ježkovi a spala u něj. Druhé ráno se šli projít. Uběhlo pár dní. Ježek Gilbert a ježčí slečna se sblížili a vdali se. Měli děti a tímto tento příběh končí.

„Ha ha ha,“ směje se Kačka a prohlíží si obrázek ježka. „Namaluj mu aspoň sopel,“ navrhuje kamarádce, která její přání bez váhání splní. Nementoruju, byt je plnej smíchu a to mám radši, než ježky bez rýmy. :O)

Krásnou neděli!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *