zeptala se Mladší a odfoukla neposlušný pramen vlasů z obličeje. „Seš blbá?“ zeptala se Kačka a dál žužlala stojáček zimní bundy. Už tam má vyhlodanou pěknou díru.
Když jsem nedávno hledala argument, abych ji od této činnosti odradila, řekla jsem: „Budeš mít pusu plnou pupínků! Udělají se ti afty a to není ani trochu příjemný!“ Než se zakousla do bundy s očividným požitkem ještě víc, lehkovážně reagovala: „Já už je mám!“ Co na to říct? „Tak se změníš na pupínek sama,“ vyhrkla jsem. Věnovala mi nedůvěřivý pohled. Chytila jsem příležitost za pačesy a doplnila své tvrzení o: „Jasně! A všichni budou říkat – co se s tou Kačkou stalo? Taková hezká holka to bývala! A teď je z ní pupínek! Fialovej! Protože budeš natřená fialovou dezinfekcí. Říká se jí genciánka. Jo, jo! Budeš vypadat jako holka z Karlíka a továrny na čokoládu. Ta, co pořád žvýkala žvýkačky. Až se změnila na bublinu… ehm… nebo co.“ Trpaslice se rozesmály. Mladší mě opravila: „To nebyla bublina, mami. To byla borůvka!“ Kačka se rozzářila: „Jó! Borůvka. To by bylo dobrý!“ Napadlo mě – proč se já vůbec angažuju v nekousání cizího dítěte do jeho oblečení? A pak jsem zahlídla vyceněný zuby druhorozené, kterak se blíží k rukávu od trička. „Ani na to nemysli!“ houkla jsem na Mladší…
„Seš blbá?!“ zopakovala Kačenka a dupla do louže. Blátivá voda se rozstříkla a nechala jí na růžových nohavicích drobný tečky. Mladší reagovala střelhbitě: „Ty seš blbější.“ (Je to hra. Můžete si ji zahrát i doma. Má děsně jednoduchý pravidla a musí ji hrát dva. Jeden třeba řekne: „Seš trapná!“ a druhej musí říct strašně rychle: „Ty seš trapnější!“ Chápete, ne? ;O)
„Ne, ty seš asi blbá,“ trvala na svém Kačka, „Vždyť jsem dítě! Copak nevidíš?“ Pak rozpažila ruce a točila se kolem své osy, aby si ji mohla Mladší dostatečně prohlédnout. Ta jen povzdechla: „Ale až budeš velká! Přece! To snad budeš chtít nějaký děti, ne?“ Káča se hluboce zamyslela a po důkladném zvážení upřímně pronesla: „Já si asi radši koupím psa.“ „Místo dětí?!“ nevěřila Mladší. „Kokršpaněla,“ dodala rozhodně Kačenka.
„To já budu mít dvě děti a Starší osm,“ prozradila trpaslíková. Představa, že si prvorozená plánuje osm potomků, mě naplnila rozporuplnými pocity. Že bych její lásku k drobotině necitlivě přehlédla? „Ty seš zase tady?!“ přivítala o chvíli později Starší Kačku a znělo to dost nevrle. Jako kdyby ji snad přítomnost těch dvou malých milých dívek nenaplňovala nadšením, či co. Ačkoli jí možná křivdím, neboť když je vyhazovala z pokoje, nebyla ani trochu sprostá. Prostě jim slušně řekla, ať vypadnou. A než za nimi zabouchla dveře, vyčítavě zařvala: „Proč mi ještě nikdo neřekl, že existuje stahovací prádlo?!“
Někdy si představuju, jak by náš život vypadal ve filmu. V týhle chvíli by byl v mým filmu střih a někde v dolní části obrazovky by bylo naspáno „po x letech…“ A pak by se tam objevila Starší. Krásná a dokonalá pochopitelně. Nejspíš by seděla v křesle a pilovala si nehty. Kolem by se batolilo sedm dokonalých dětí a hrálo tichou poštu. A pak by se rozrazily dveře, do pokoje by vplulo osmý dítě – nejdokonalejší puberťačka na světě v nejúžasnějším stahovacím prádle a z plna hrdla by zaječela: „Vypadnětéééé!“ Pak by mohla kamera přejet na mě a udělat detail mých vrásčitých rukou, kterak se potěšeně mnou… Než by dozněl umělej smích, vrátil by se děj zase do současnosti a zastihl mě v okamžiku, kdy trpaslicím rozdávám čtvrtky papíru a vymačkávám z tub temperek barvičky na paletu.
„To máme ale program, co?“ pochvalovala si Mladší. Barvy měla kromě papíru rozetřený od prstů až po lokty. „Jo,“ přitakala Kačenka a suše dodala: „Ani nemáme čas otravovat…“ „Hm. Třeba to ještě stihneme,“ uklidňovala ji paní trpaslíková dobromyslně.
Na počtenou za týden. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment