Chalupaření – spojeni s přírodou

Chalupaření – spojeni s přírodou

Spojení s přírodou jsem v rámci chalupaření dovedla k dokonalosti, když se ke mně v den, co přijeli Necelebritovi, přitulila včelka. Heč.

Druhý den ráno bylo zjevné, že spojení bylo dokonalejší, než jsem původně doufala. Místo vpichu uprostřed paže zkrášlil překrásný nepřehlédnutelný pupen s hnisavým středem. Zbytek paže a předloktí nabobtnal do rozkošných rozměrů. Svědilo to jak prase. Jelikož jsem vždy měla potíž s tělocvičnými termíny, dodnes nevím, jestli jsem nemohla upažit, či připažit, ale jedno z toho to rozhodně bylo. Než jsme se společně s Necelebritovic kluky vydali na výlet směr Orlík, zpečetila jsem splynutí s přírodou antihistaminiky. Zbaběle a přiznejme si, že i zbytečně. Ruka zůstala prostorově výrazná a pocitově nepříjemná po zbytek pobytu. Spolu s čím dál luxusněji vyhlížejícími lýtky spálenými prvého dne od vodítka vytvořila z mé maličkosti bizarní chalupářku, jež se zjevně stala obětí nedokonaného zločinu.

Zámek Orlík jsme našli díky navigaci v dobrém čase. Zatímco Necelebrita, Áda, Mladší a Lev odešli na prohlídku, šla jsem se s Maggie jako obvykle kochat přírodou vůkol zámku. Zámecký park byl pro procházku snad i díky tomu, že nepršelo, mnohem příjemnější než zámecká zahrada v Hluboké. Když jsme s Megoušem dorazily k rozcestí, zastavily jsme se u ukazatelů. Abychom si je přečetly, pochopitelně. Ano, obě. A obě jsme se rozhodly, že nepůjdeme několik tisíc metrů doprava, abychom našly hrobku, do které se beztak nepodíváme, ale dvě stě metrů doleva k zámecké kavárně se zahrádkou. Zahrádka byla na plácku vedle rybníčku a ten den mne prvně napadlo, že jsme si snad se psovou v něčem podobné, když se i ona snížila ke kavárenskému povalečství. Doslova.

Položila se totiž do trávy a tiše a konsternovaně sledovala kachny na rybníčku. Odvážila jsem se tedy objednat si kávu a poprvé od doby, co jsme se staly spolubydlícími, jsem si připadala jako člověk, co udělal něco, co se mu v té chvíli chtělo. Oblilo mě blažené příjemno kombinované s paprsky končícího léta. Vděčně jsem pozorovala štěně, které ve mně v tu chvíli probouzelo něhu, a po milionté mi v duchu naskočila věta – jsi navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal. Zatímco jsem se tam tak unaveně dojímala a snažila se nepřipažit či neupažit nebo tak něco, Maggie si sedla. Z proplouvajícího hejna kachen oči nespustila. Seděla tam jako dokonalá socha nenápadné bíglí juniorky tak dlouho, dokud to kachny nezmátlo a nezačaly se trousit na břeh. Nechala je chodit kolem sebe, jako kdyby jí snad v krvi nekoloval lovecký gen. Ten se probral z letargie ve chvíli, kdy byly na břehu všechny. Mag si stoupla, přikrčila se, stáhla hlavu mezi přední packy a levou nožku ležérně zvedla, jako baletka. V této pozici setrvala několik sekund. Pak se plíživým kočičím krokem vydala k nejbližší kachně. Kachna se splašeně zatřepala a zaskřehotala. Maggie zvuk překvapil a otočila se ke mně, jako kdyby se ptala, zda je to v pořádku. A za okamžik už běhala kolečka po břehu a kachny prchaly zpět do vody. Takové bylo první setkání malé bíglice s vodním ptactvem.

Zanedlouho přišli ti, co absolvovali prohlídku a Áda po milionté devadesáté šesté vyjádřil svůj názor ohledně naší psice. A ten názor zněl: „Měli bysme ji pustit na volno!“ Protože se jej snažil prosadit, jak jsem již zmínila, po milionté devadesáté šesté, v Mladší to vyvolalo mírný, leč nekontrolovatelný výbuch vzteku, během něhož se netajila tím, že si o mladším kamarádovi nemyslí nic lichotivého. Chlapce to však nechávalo chladným, pouze se překvapeně otázal: „Co ti je?“ Na to konto se naše holčička málem nervově zhroutila. Hoch se tedy obrátil na mě a s výrazem – právě mě napadla taková věc – se zeptal: „Pustíme ji na volno?“ A já jsem v tu chvíli nemohla nic víc než vzpomenout slova téměř klasika: „Nehoří! Jednou pro vždy nehoří!“ Áda zavrtěl hlavou. S takovým nepochopením se snad ještě nesetkal!

Pak jsme se ještě jeli podívat na přehradu. Je opravdu velká a asi i hluboká. Žádnou mrtvolu jsme nepotkali. Zde jsme se s Necelebritovic pány rozloučili. Oni jeli do Prahy, my zpět chalupařit, neboť jsme jaksi ještě pořád neměli toho sblížení s přírodou dost. Hlavně teda já. To je snad jasný!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *