Do téhle školy

Do téhle školy

jsem chodila od třetí po osmou třídu. Jo, jsem ta osmiletková generace. Když jsme se blížili k budově, která tak majestátně vyčnívá mezi ostatními a působí dojmem, že na tom místě stojí odjakživa, přemýšlela jsem nad mnoha věcmi.

Kromě smíšeného pocitu, že paní trpaslíkovou čeká v jejím trpasličím životě něco opravdu výjimečného, že část dětské bezstarostnosti zůstane už navždy uzavřená spolu s posledním dnem letních prázdnin a že nakoukne do světa, kde se bude muset naučit postavit sama za sebe, do světa povinností, ale taky do světa poznání a snad i přátelství, co může mít základy, na kterých se dá stavět ještě spoustu dlouhých a dlouhých let, kromě těchto pocitů jsem si snažila vybavit moje školní léta, který jsem právě na tomto místě prožila.

A zjistila jsem, že si toho pamatuju žalostně málo. Z prvního stupně základky mi utkvělo v hlavě nějakým zásadním způsobem toliko: třídní učitelka, která dělá na stupínku před tabulí (šmouhatou od toho, jak ji někdo nedbale přetřel suchou houbou) stoj na hlavě. Plná třída třeťáků na ni s rozpaky kouká, protože jí sukně, původně cudně zakrývající celé její dolní končetiny až ke kotníkům, sklouzla přes trup a zakryla i tenkrát moderní afro na hlavě. Zírala jsem na ty odhalený bílý bavlněný bombarďáky a říkala si: „Takový kalhotky mamka nenosí.“ A taky: „Tohle nikdy nedokážu!“ A v obojím jsem měla pravdu.

Třetí třída pro mě byla nejspíš zlomová, neboť z tohoto období si živě pamatuju ještě jednu věc. Pamatuju si, jak se otevřely dveře třídy. Byla přestávka a muselo být jaro, protože oknem svítilo slunce s takovou silou, že to až oslňovalo. Do třídy vešla holka s francouzským copem. Byla blond, měla ty nejmrkavější řasy, co jsem kdy do té doby potkala a byla oblečená naprosto nesocialisticky. Pak někdo řekl: „Jé, Markéta.“ A ta Markéta, co se tehdy vrátila od svého otce ze Švýcarska, se na dlouhou dobu stala mou nejlepší kamarádkou. Takovou tou, s kterou si povídáte nonstop a pořád to nestačí, a když se nevidíte, napíšete pětistránkovej dopis. Do dnes na ty dopisy vzpomínáme skoro pokaždé, když se vidíme.

Jak už jsem napsala, z týhle základky si toho pamatuju žalostně málo. Vyučovací hodiny propluly kolem mě s tichou nenápadností a samozřejmostí. Až na jednu z druhého stupně, při kterém v rámci chemických praktik podpálil můj partner, s nímž jsem byla ve dvojici, jistý Ríša M., lavici. Zcela přirozeně mě tím okouzlil.

Co si ale pamatuju velmi dobře, je ta přestávková atmosféra, kdy jsme sedávali na lavicích, nohy pokládali na židle a diskutovali o těch nejdůležitějších věcech ve vesmíru. Pamatuju si na svačiny, kterým se lepily kousky ubrousků k paštikám, pamatuju si na první milostný vzkaz, kterej mi přišel lavicovou poštou v hodině českého jazyka. Stálo tam: Si mi moc sympatycká. Hrozně mě mrzí, že nechodíš do pionýra! T.P. Opravila jsem chyby červenou fixou a dolů připsala, že jinam jít klidně můžu.

Taky si pamatuju, jak jsme se ráno scházívali před vchodem do školy a zdálo se to snad důležitější než celý vzdělávací proces, kterej jsme pak absolvovali. A když jsme tím samým vchodem procházeli nedávno s Mladší sledujíce šipky s nápisem Pohádkový zápis, měla jsem okamžik pocit, že tam vidím samu sebe.

Ve školní chodbě to vonělo tak, jak to voní jen ve školách. Ze suterénu se linulo aroma z jídelny. Tu jsem, pravda, moc nepoznala. Na oběd jsem tam šla jen jednou a hned mi nějakej dobrák ukradl všechny céčka, co jsem měla. To mě opravdu naštvalo, jelikož jsem mezi nimi měla i takový ty vzácný průsvitný! A kdyby jen to! Já tam měla i áčka, béčka a pár paragrafů! Mezi takovýma lidma by mi ani chutnat nemohlo! Doma jsem brečela tak dlouho, dokud babička, co bydlela v bytě, kde dnes bydlíme my (tudíž kousek od školy), neřekla: „Děvče, dyť ty můžeš přecik chodit na obědy k nám!“ Dostala jsem klíče a bylo to. Na sporáku jsem vždycky v malým rendlíku našla porci něčeho dobrýho. Dlouho trvalo, než jsem se odvážila zapálit hořák, takže jsem obědvala většinou sice chutný, leč studený pokrm. Ale má nová sbírka céček utěšeně rostla…

No, a tak jsme vystoupali s Mladší po schodech, vyplnili formality a čekali, až na nás přijde řada, by mohla být trpaslíková přezkoumána, je-li schopna školního odvodu. Mladší ostražitě pozorovala, jaký úkoly plní děti, co přišly před náma a měla trochu obavy, že si splete pravou a levou ruku. Když pro ni pak přišla paní učitelka, krátce se po mně ohlédla a nejistě vykročila. Intuitivně jsem udělala krok za ní, ale Lví tlapa mě stáhla zpět: „Nech ji, ať se učí samostatnosti.“ A Mladší šla. Já jsem ještě vyplnila jeden formulář a Lev zatím sledoval dění. „Jak jí to jde?“ Zeptala jsem se, když jsem se k němu vrátila. „Dobře,“ soudil Lev, „Akorát tady ten hajzlík se ji snažil napálit. Ale ona se nenechala nachytat. Nemám mu dát nějakou záludnou otázku?!“ Koukla jsem na kluka, co seděl v kostýmu prince u úkolu s geometrickými tvary, a nápad se záludnou otázkou zavrhla. Lvovi se však tak líbil, že pak celou cestu domů vymýšlel, jakého znění by onen dotaz mohl být. Mladší ho chvíli poslouchala a pak uznale pokývala hlavou: „Hm. Nevím sice, co to znamená, ale zní to opravdu chytře!“

„Všechno jsi věděla?“ Ptali jsme se. „Jo, akorát jsem dala omylem mrkev do ovoce. Ale, čoveče, prej sem byla jediná, komu se dnes povedlo zavázat tkaničku!“ Jásala pyšně a v ruce svírala plátěnej pytlík, na kterým stálo velkým tiskacím ŠKOLÁK. Doma jsme pak v pytlíku krom jiného našli pexeso, jehož hlavními hrdiny jsou vši.

A tento týden jsem si zašla pro papír s kulatým razítkem, na kterým stojí, že v září máme určitě naklusat. Takže teď už jsme předškoláci úplně oficiálně. Koneckonců jsme s tím tak nějak počítali, aktovku už přece přinesl Ježíšek. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *