Paměť

Paměť

Tento pátek vyrazila 3.B do centra našeho velkoměsta. Doprovod jim mimo jiné dělala průvodkyně. Od toho dne fascinována naslouchám Mladší, která si stále vzpomíná na nové a nové informace, báchorky, historky, pověsti i fakta. Chvílemi mám pocit, že jejich exkurze nemohla trvat jen těch pár dopoledních hodin. Ale co mě v souvislosti s tím zaujalo nejvíc? Jak si to, sakra, může trpaslíková všechno pamatovat?

Nevím, kolik jsem si toho v jejím věku pamatovala já. Možná jsem taky hltala novinky s otevřenou samozřejmostí a ukládaly se mi pěkně srovnané do mozku jako knížky v knihovničce, aniž bych pro to musela vyvinout nějakou zvláštní aktivitu. Možná. Jak říkám – nevím, nepamatuju si to…

S mojí pamětí je to tak nějak zvláštní. Interně bych svoji paměť označila jako silně emocionální. Nepamatuju si matematické funkce, letopočty, chemické ani jiné zákonitosti, nepamatuju si taje ekonomiky, většinu anglických a ruských slovíček, vlajky jednotlivých zemí ani vývoj architektonických a výtvarných  stylů. Ale jistě vím, že to všechno jsem někdy znala. Něco z toho i obzvlášť podrobně. Tak kam se to všechno podělo? Já vám to klidně řeknu. Zatlačila to do zadních zaprášených řad mé paměťové knihovničky ta má emocionální paměť. Pamatuju si, často do nejmenších detailů, události a rozhovory, které se odehrály třeba před dvaceti lety. Dokážu si vybavit vůni, atmosféru a hlavně pocit.

Tak třeba tuhle jsme hledaly s Mladší nějakou knížku, kterou by si mohla přečíst. Pomalu jsem brala z polic odrbaný knížky, ano ty „po mně“, který jsem v jejím věku hltala. Samozřejmě, že jsem ji nakonec žádnou knihou neuchvátila, jelikož Mladší je hltačka dětských detektivek a třeba takový Tajemství proutěného košíku ji nechává naprosto chladnou. Ovšem moje vzpomínky se během hledání rozpohybovaly neuvěřitelnou rychlostí. Vybavovala jsem si všechny detaily naší kuchyně před třiceti lety. Tenkrát se zrovna narodila trojčata, takže mi rodička přestěhovala válendu do kuchyně. Seděla jsem na ní, na sobě jsem měla červený tričko a vybledlý, původně béžový, punčocháče, ofina mi už trochu přerůstala a lezla mi do očí, když jsem skláněla hlavu nad Tajemstvím, dlouhý vlasy jsem měla stažený do gumičky s beruškama a když jsem zrovna neotáčela stránku, hrála jsem si jednou rukou během čtení s culíkem. Na stole ležel bílej talíř a na něm krajíc chleba s máslem, z kterýho stékal med, takže jakmile jsem si konečně kousla, ulepila se mi celá ruka. Dostala jsem vynadáno. Rodička mi tenkrát připadala o mnoho vyšší než dnes. A tak moc dospělá (byla asi o deset let mladší, než jsem dnes já…)!

„A co tohle?“ obrátila jsem se na Mladší a máchnutím ruky naznačila naši domácí sekci dívčích románů. Brala jsem jeden za druhým a ocitla se v našem druhým bytě, kde jsem sdílela pokoj se Sestrou. Na zemi byl křiklavě oranžovej koberec. Strašně jsem ho nenáviděla. Vždycky jsem si na něj rozložila velkou deku, lehla si a četla, dokud mi to někdo nepřekazil. Většinou jsem si u toho pouštěla gramofonový desky. Hlavou mi proběhnul zvuk jehly na konci desky. Pamatujete si ten okamžik, kdy deska dohrála a přesto se točila pořád dál?

Došly jsme až k verneovkám a mayovkám (na oboje je asi ještě malá). Vzpomínky mě odvedly do houpací sítě natažené mezi dva stromy na dvoře u babičky. Vystlala jsem si ji peřinou a polštářem a hodiny jsem v ní dokázala ležet, číst si nebo jen tak koukat nad sebe, jak mezi listy prosvítá letní nebe. A přísahala bych, že jsem na chvíli ucítila vůni čerstvě uvařenýho turka a teplé bábovky. Z dálky byla slyšet cirkulárka.

Takže tohle já si pamatuju. Ale zkuste se mě zeptat na něco praktickýho…

V pátek večer jsme se koukali na Bigbít a zrovna se hovořilo o listopadu 1989. Tak ten si taky pamatuju dobře. Bylo mi šestnáct, nosila jsem takovou divnou tyrkysovou bundu, s černým zipem, za kterou jsem se styděla, džíny, na nichž jsem pracně vytvořila několik uměleckých děr a boty zvané pionýrky. Měla jsem sice super odrbanou koženou bundu, ale toho roku byl obzvlášť studený listopad. Pamatuju si, jak jsme jely jako skoro každý víkend k Jitce na chatu do Strachotína. Dírama v riflích mi studeně profukovalo a chodidla v pionýrkách pomalu ztrácela cit. Vždycky jsme musely vystoupit z vlaku v nějaké přilehlé vesnici a dojít do té jejich pár kilometrů pěšky. Šly jsme úzkou silnicí, lemovala ji z obou stran pole se zasněženou peřinou, strašně foukal vítr a my se bavily tím, jak špatně se nám v tom psím počasí artikuluje. Když jsme konečně dorazily na chatu, pokusily jsme se zatopit a najít něco k jídlu. Při svíčce jsme si pak na talíře rozdělily jednu paštiku a flašku okurek. Jedly jsme příborem…

Ten podzim pro hodně lidí mnoho znamenal. Pamatuju si, jak strašně jsme se cítili důležití, jak se tiskly a roznášely letáčky, jak jsme se scházely na nádvořích divadel a na náměstích a většinu z nás uspokojoval více ten pocit boje a soudržnosti, než že bychom v tom věku opravdu cítili a věděli, o čem to je. Ten podzim nás odloučil s mojí přítelkou Pavlou, která se těchto aktivit neúčastnila. Byla to poslušná holka. Bylo jí šestnáct a dnes plně chápu strach jejích rodičů. Tenkrát to ale byla strašná zrada a já si přesně vybavím ten pocit zklamání v žaludku, když se od nás distancovala. Mně to doma samozřejmě taky zakazovali, ale… prostě jsem nebyla tak poslušná holka a v tomto věku jsem více než kdy jindy cítila, že se prostě musí revoltovat. Za cokoli.

Koukala jsem na ten dokument v televizi, na ty davy lidí, z kterých jsou všechny ty emoce čitelné, znatelné a hmatatelné i takto zprostředkovaně po letech. Myslím, že být hrdinou bylo tenkrát o mnoho jednodušší. Je tak snadný semknout se, když lze protivníka jednoznačně pojmenovat…

Taková je tedy moje paměť. Nepamatuju si, kam jsem před týdnem schovala žádanku na rentgen, ale do poslední slabiky odříkám, co mi před měsícem řekl Lev. Ano, moje paměť je nepraktická. Snad to není dědičný :O)

Týden hezkých vzpomínek přeje

vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *