Čestná ropucha

Čestná ropucha

V ateliéru lidové školy umění jsem odložila trpaslíkovou, která se nasoukala do starýho trička po prvorozené, připravila si pomůcky a v duchu uvažovala, jak nakreslí ty větvičky šípků a skořápky ořechů, aby si byly co nejpodobnější. Měla na to tři vyučovací hodiny, který se jí zdály nekonečný a děsně dlouhý a jako obvykle si nebyla moc jistá, jestli to vůbec přežije… Ujistila jsem ji, že to přežije určitě a že budu pospíchat, abych tam byla dřív, než skončí s prací. To jsem ještě netušila, že potíže s přežitím budu mít já sama.

Místo tří zastávek autobusem jsem to vzala zpět pěšky. Trošku na mě zapůsobila reklama, kterou jsem zahlídla na ostrůvku. Byly na ní dvě zastávky propojený jakousi stuhou a nápis, že mám udělat něco pro svý srdce a jít o zastávku dál. Že je to vzkaz pro mě, jsem usoudila z toho, že nikdo jinej dál nešel. Já jsem šla, páč jednak furt ještě nejsem zdravá a nechtělo se mi sbírat v autobusu další kamarádský bacily pro ty, který už mám a druhak se bojím žloutenky, proti který nemůžu v žádný lékárně sehnat očkovací látku, takže si ty recepty asi zarámuju a třeťak jsem ten den už zkusila jet dvakrát MHD „bez drža“ a řeknu vám, že je to fakt fuška.

Kdybych jen bývala tušila, že podat na poště jeden jedinej doporučenej dopis, bude ještě větší fuška, snad bych ho na ten finančák zanesla radši osobně, což ostatně příště, až si zase budu dopisovat s nějakým úřadem, udělám, abych na místní poštu nevkročila již nikdy více v mém, na můj vkus, už tak dost adrenalinovém životě. I když je dost možný, že se tohle na poštách stává pořád a nevím to jen já, páč tam nechodím.

Po pročtení cedulek nad okýnky jsem si vybrala hnedle dvě kukaně, kam bych s dopisem mohla jít. Zařadila jsem se do fronty, co se mi zdála kratší. To dělám vždycky. A vždycky je to taky fronta nejpomalejší. Ale přece jen jsem se dočkala, paní přede mnou přistoupila k paní za přepážkou a já jsem si už připravovala startovní pozici, abych se vrhla tamtéž, sotva se prostor uvolní. I ejhle! Krom mne měl tento nápad ještě snědý hoch, ježto si s ležérní samozřejmostí stoupnul přede mě.

Nevím, jestli bych se zachovala stejně, kdybych tušila, že v útrobách pošty jest krom snědého hocha ještě i polovina jeho snědého klanu. Každopádně bych si možná víc rozmyslela nějaký ty vzletný úvahy o spravedlnosti a možná bych v okamžiku, kdy se prostor u přepážky uvolnil, snědý hoch k němu přistoupil a divoce gestikuloval kamsi do prostoru pošty, jen tupě mlčela. I když… asi beztak ne. Takže by to dopadlo stejně.

U okýnka jsme najednou stáli dva. Já a snědý hoch. Zašklebil se na mě. Nevypadalo to roztomile. Spíš něco v tom smyslu, že mám vystřelit. Tipla jsem jej tak na jedenáct – dvanáct let. Přátelsky jsem mu poklepala na rameno a se vší shovívavostí a naivitou, jíž jsem schopna, řekla: „Předbíháš. Musíš jít hezky do fronty jako ostatní, víš?“ A pak jsem dostala herdu do paže.

Jak to, že jsem si dřív nevšimla, že je tam těch snědých spoluobčanů tolik? „Co mně strkáš do kluka?!“ Vřískala snědá žena, zřejmě matka toho nebohého hocha, pro něhož je poklepání na rameno od osoby, kterou předběhl ve frontě, patrně smrtelné. S překvapením jsem si připustila, že se bojím, ale se stejnou intenzitou jsem si uvědomila vztek. Proč, sakra, nikdo nic neřekne?! Proč, mám sakra, tolerovat někomu neslušný chování jen proto, že je to cigán? Je tím snad něco víc než já? Má snad právo na privilegia, kterých jiní nemohou dosáhnout? Proč? Čím si to zasloužil? Proč do mě strká cigánská matka s příšerným řevem a urážkami, místo aby klukovi řekla, že tohle se fakt nedělá? Cítila jsem se diskriminovaná. A byla to diskriminace. Všech slušných lidí.

Nadechla jsem se: „Ta za prvé – do něj nestrkám. A za druhé předbíhá a…“ Nenechala mě ani domluvit a vřískala: „No a co?! Dyk je to děcko!“ „Právě proto byste se měla věnovat jeho výchově,“ odsekla jsem tvrdošíjně a hledala v peněžence 26,- korun českých, abych zaplatila za ten blbej dopis a mohla vypadnout. Telefon v kabelce mi zvonil jako šílenej, ale já se ho bála vytáhnout, páč jsem si už v duchu představovala, že mi ho ještě snědí spoluobčané omlátí o hlavu a ještě mi vynadají, že není dost velkej, aby mi ji rozbil. Tak jsem dostala aspoň ještě jeden šťouchanec do ramene. Byl doprovázen výkřikem: „Ropucho!“ To mě paradoxně až pobavilo a souhlasně jsem přikývla: „No, to já jsem… nashledanou,“ kývla jsem na zaraženou slečnu za sklem. Zvláštní bylo, že jsem se u toho posílání dopisu zpotila jak ještě nikdy. Po zádech mi tekl studenej pot, když jsem otevírala dveře pošty a snědý hoch mě doběhl.

Ne, nechtěl se omluvit. Chtěl si bouchnout jako snědá mamča… Mohla jsem proklouznout mezi dveřmi a upalovat pryč. Taky jsem mu to mohla vrátit, ale ač jsem byla v matematice vždycky slabá, spočítala jsem si, že ten jeho snědej klan bych nepřeprala. Tak jsem se k němu otočila a koukla mu do očí. Byl v nich vzdor, výzva, očekávání a řekla bych, že i strach. Tak jsme tam chvíli stáli, koukali si do očí a všichni ti, kteří celou dobu dělali, že nic nevidí a že se nic neděje a měli na čele napsáno, že je lepší do ničeho se neplést, po očku koukali taky. „Mno…,“ řekla jsem nakonec, „To seš teda hrdina. Přesně takhle by se asi zachoval pravej chlap, co myslíš? Nebo ne? Možná bys o tom mohl přemýšlet.“ Tak trochu to patřilo všem chlapům v tý místnosti, protože já dokážu pochopit hodně lidských slabostí, ale chlapská zbabělost mezi ně nepatří…

„Šmarjá! Mělas dělat, že ti to nevadí a nechat je předběhnout!“ Šílela do telefonu moje rodička, když jsem se s ní podělila o zážitek. „Ale já je v tom nechci podporovat, mami,“ opáčila jsem, čímž jsem si vysloužila příběh, v němž jsem hrála hlavní roli a skončila polomrtvá ve škarpě…

„Mělas jim taky nadávat,“ soudila Starší, když jsem celá propocená doběhla domů a oblíkala si suchý věci, abych mohla zpět pro Mladší. „Myslíš, že je dobrý snížit se na úroveň, kterou opovrhuješ?“ Podivila jsem se.

„Chudáčku!“ Vykřikla později Mladší, chytila mě zúčastněně za ruku a chtěla vědět: „Byli velcí? Nepronásledovali tě? Proč se tě nikdo nezastal?!“ Stiskla jsem její dlaň: „Byli docela velcí. Ne, nepronásledovali. Já jsem se docela bála a šla jsem pak hodně rychle. A proč se mě nikdo nezastal? Nevím. Někteří lidi se prostě bojí, aby pak sami neměli potíže. Ale to není správný.“ Pokývala hlavou: „Já se vždycky zastanu nějakýho dítěte, když mu někdo ubližuje. A až nebudu tak malá, zastanu se i velkých lidí!“ „To je dobře,“ pochválila jsem ji.

Člověk má právo očekávat, že se k němu druzí budou chovat slušně, když on sám je slušným člověkem.

Vaše teta Fily, čestná ropucha

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.