O Klubu

O Klubu

Lev říká, že mám napsat sloupek o tom, jak jsou na mě mojí bližní hodní. Slovním spojením „tvoji bližní“ míní v prvé řadě sebe a o kousek dál holky. Patrně chce, abych napsala, jak mi před malou chvílí ve spolupráci s Mladší vyrobili koktejl. Koktejl obsahoval banán, jablko, mléko a několik kostek cukru.

Již předem jsem řekla, že koktejl nechci. Mám totiž čerstvý zánět průdušek, čímž jsem v nevýhodě proti Mladší, která ho má už přes týden, i proti Starší, která ho má od úterý. Tudíž nemám chuť ani na věci, jimiž si obvykle sladím život s následným pocitem provinění (jako třeba tabulka čokolády snězená v noci v posteli na tajnáře, abych se nemusela dělit…), natož na experimenty mléčného charakteru. Lev na to něco nespokojeně zabrblal a když jsem se zeptala: „Co?“, zabrblal podruhé. Můj hodný bližní zabrblal sprosté slovo, které bych zde mohla prezentovat snad jen ve formě hovco. Uraženě jsem si kápla do očí antibiotika (mám totiž od úterý zánět spojivek) a odešla předstírat spánek.

Můj hodný bližní v této pauze umixoval onen lahodný nápoj a navedl Mladší, aby mi jej donesla, neboť věděl, že paní trpaslíkovou neraním odmítnutím něčeho, na čehož přípravě se podílela. Starší se na nápoj dívala podezíravě a dokonce řekla: „Fuj.“ Na mě potom hleděla s mírným obdivem, když jsem se odhodlala k degustaci. Nechutnalo to až tak špatně a v podstatě jsem byla ráda, že do toho nevrazili i mandarinku, o níž také uvažovali. Takto hodní jsou na mě tedy moji blízcí.

A vůbec se zdá, že je mi osud vesměs nakloněn. Mladší měla horečky jen sedm dní, rentgen plic potvrdil jen zánět průdušek. Starší si pobyla ve škole celé dva dny a její horečky se jí držely taky jen dva dny. Vši, které jsem objevila u Mladší ve středu večer, způsobily, že jsem vygruntovala celý byt. Při teplotě kolem 38 ºC a pár Paralenech jsem se u toho krásně vypotila. Od středy mám rovněž hrůzostrašné sny, jejichž hlavními postavami jsou právě vši. Hlavy máme napatlány gelem, který jsem zakázala smýt dříve než v pondělí večer. Při zběsilém praní na více než 60 ºC jsem zničila gumičky do vlasů, dva polštáře a svoji zimní bundu. Původně byla bílá. Ostatně proto jsem si nedávno koupila i bílé zimní boty, že ano… Bunda vydržela teplotu, ale neudržela barvu. No, nemůžu chtít všechno. Teď je místy růžová. Bohužel tak nějak flekatě. Až tváří v tvář tomuto faktu jsem se konečně skutečně rozplakala.

„Ty brečíš kvůli té bundě?“ zeptal se nevěřícně můj hodný bližní alias Lev a hurónsky se rozesmál. Měla jsem chuť vzít svého hodného bližního po hlavě nějakým těžkým předmětem. Jak se může smát v takový okamžik?! Jen jsem se hlasitě vysmrkala a v hlavě sčítala všechna příkoří, jichž se mi od Nového roku dostalo. „Tak si koupíš novou. Mně se tahle stejně moc nelíbila,“ hýkal Lev radostně a citlivě dodal: „Tu sis taky kupovala beze mě, že jo?“ Můj hodný bližní alias Lev alias místní módní guru.

Z trůnu největšího chudáka v Evropě jsem slezla až po sms, kterou mi poslala Denča. Stálo v ní, že se hlásí do Klubu zoufalců (to jako ke mně), neboť otec Ámožník si v pátek na karate zlomil ruku. Pravou. A vzhledem k tomu, že se odstěhovali kapánek za město a musí denně dojíždět a hlavně rozvážet kluky, myslím, že je čeká hezký program minimálně na měsíc. Sms končila větou: Tak ještě jednou PF 2007. Je tu snad někdo, kdo by se měl lépe? Pokud ne, neváhejte a hlaste se do Klubu! Přihlášky přijímám na blogu i mailem. ;O)

I když já bych osobně byla radši členem nějakýho Klubu, co se chystá do teplých krajů k móři. A povinně! ;OP

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.