Už když jsme vešly do šatny, něco mi tam nesedělo. Nemohla jsem přijít na to, čím by to mohlo být. Šatna byla přece pořád stejná. Dvě řady pidiskříněk podél stěn, na každé z nich barevnej obrázek a mrňavá jmenovka, uprostřed dřevěná lavička na sednutí, stěny pokrytý fotkami dětí, výkresy a jejich výrobky, nástěnka se vzkazem, že došel toaleťák a papírový kapesníky…
Mladší plula ke svý skříňce označený modrým kočárkem tanečním krokem. Díky tomu jsem si uvědomila, že v šatně hraje hudba. Kazeťák byl puštěn na plný pecky a několik trpaslíků se v rytmu podivně klátilo a v záchvatu kreativity strhávalo oblečení z tanečních partnerů. Chlapci u toho drželi v rukou umělohmotný nářadí a kývali si do rytmu francouzským klíčem nebo kladivem. Uprostřed této vřavy seděl trpaslík, co se široce usmál na Mladší a řekl: „Ajóóóój!“
Okamžik mi trvalo, než jsem si uvědomila, kdo to je. Pak mi svitlo: „Ahoj, Áďo, co tady děláš?“ „Čekám,“ řekl Drsoněk Áďa. Mladší se chápavě usmála, pohladila jej po hlavě a tvářila se starostlivě, jako to dělají mámy: „Ty tu zase čekáš na mě, viď?“ „Jo,“ přikývnul trpaslík spokojeně. „Já jsem asi jeho opatrovatelka, víš?“ Prozradila mi Mladší a pověsila si bundu na miniaturní věšáček. „Proč nejsi ve své třídě, Áďo?“ Zeptala jsem se. Pokrčil rameny: „Nejšem?“ Pak se otočil na opatrovatelku, která se zrovna soukala do školkových šatů: „Odjedeš Áďu do čídy?“ „Ano, odvedu tě do třídy,“ pravila Mladší. Trpaslík se jí chytil za ruku. „Počkej, Mladší se nejdřív musí ukázat své paní učitelce, aby věděla, že tu je a pak teprve může jít s tebou do tvé třídy,“ zarazila jsem Drsoňka. Odevzdaně kývnul hlavou, ale ruku paní draslíkové nepustil a následoval ji do třídy ptáčat. Paní učitelka nevzrušeně řekla: „No nazdar, ty jsi zase tady?“ Áďa přitakal a zazubil se, načež pronesl: „Mám vád tatíka!“ „To je dobře, že máš rád tatínka,“ pochválila ho paní učitelka. „Mamiku taky,“ přidal Drsoněk. „A Ferdu ne?“ Připomněla jsem mu bratra. Prcek se zatvářil zasmušile a vskutku viditelně se zamyslel: „Hm… Fevdu… mno… taky mám vád… někdy…“ „To je brácha?“ Zeptala se mě paní učitelka. „Ano, to je starší brácha,“ odvětila jsem a žádala po Áďovi souhlas: „To je už velkej brácha, viď?“ „Je. Je moč vejkej bácha!“ Pravil trpaslík a znělo to opravdu dost zhnuseně. Musím přiznat, že nás dospělý to nefalšovaný zhnusení pobavilo, za což jsme si s paní učitelkou vysloužily trpasličí sjetí pohledem. Nedalo mi to: „Ále, copak? Proč to říkáš tak otráveně? To chceš říct, že tě Ferda zlobí?“ „Jo, žobí!“ Udal Áďa bratra s patřičným důrazem. „A jak tě zlobí?“ Tahala jsem z něj dál a těžko hlídala cukající koutky. Trpaslík se zamračil: „Požád žíká – nemjať mě!“ Chápavě jsem ho pohladila po šišce. Já fakt nevím, co by to těm velkejm sourozencům udělalo, kdyby se od těch trpaslíků občas nechali dobrovolně zmlátit! ;O)
Užijte si ten třináctej dubnovej den v pohodě a příští neděli zase na počtenou. Hm… to už budu o rok starší…
Vaše teta Fily
Add Comment