Asi jste si všimli, že konec světa neproběhnul. Někteří, například starý známý Imagir Necelebrita, na něj dosti spoléhali. V den, kdy se měl svět nějakým magickým způsobem ukončit, se naše spřátelené rodiny sešly v jistém mexickém restaurantu. Dokonce se k nám připojili i prvorození, čímž povýšili rozlučku se světem na sváteční úroveň.
Starší a Ferda se usadili na druhé straně stolu, snad abychom je nerušili. Rozprávěli spolu a vypadali skoro dospěleji než my ostatní. Ferda si po večeři objednal kávu a Starší si s naprostou samozřejmostí řekla o dvě deci červeného. Vybavilo se mi, jak spolu vyrůstali. Mrňaví a sotva hledající slova.
Mladší s Necelebritovic druhorozeným Ádou hledala společnou řeč stěží. Připadá si proti němu stará, a jak později konstatovala: „Nejsme na podobné intelektuální úrovni, víš?“ Je pravda, že Áda se snažil naporcovat prvorozenou příborovým nožem a opakovaně se pokusil podpálit několik předmětů, jež našel ve své blízkosti, prostřednictvím dvou čajových svíček plápolajících adventně ve středu stolu. Naštěstí byl však při chuti a hravý, tudíž se jeho osmiletá pozornost dala odvést kusem žvance a několika hrami na mobilu.
Necelebrita netrpělivě očekával příchod světa každou minutou a neustále se tázal, kde na světě je už zítra. Jakmile zjistil, že zítra již někde je, byl snad i zklamán. Někdo řekl, že si kdosi movitý nechal pro tuto příležitost postavit kdes ve Francii bunkr. „A co s ním teď budou dělat? Používat ho jako chajdu? Nebo to poženou na patra?“ kroutila jsem hlavou. „Když máš peněz, že nevíš co s nima, tak si prostě necháš postavit kryt… Proč ne?“ pravil Lev. „Když má někdo peněz, že neví co s nima, tak má někomu pomoct,“ řekla jsem, „víš, co je na světě lidí, kteří by to potřebovali?“ „To je omyl!“ opravil mě Necelebrita. „Co je omyl?“ „Pomáhat lidem, co by to potřebovali. Planeta je přelidněná, populaci je třeba nechat přirozeně ubývat!“ Překvapeně jsem k němu zvedla oči. A pak mi došlo, že takhle může mluvit jen ten, jehož života se dosud žádná tragédie nedotkla. Ten pocit jistoty a všeobjímajícího štěstí musí být fajn. Přeju mu to. Ale nezávidím. Protože si myslím, že jsou to právě tragédie, co otevírají oči, a pro někoho, kdo není na občasné neštěstí trénovaný, je to bolestivější než pro nás otrlé smrtelníky…
Což mě přivedlo k myšlence na nový rok. Letos nebudu bilancovat, páč bych si musela nahlas přiznat, že toho stálo hodně za houby a zvlášť poslední půlrok byl pecka nad pecky, to bych si fakt chtěla někdy zopakovat nejmíň dvakrát dokola… No nic. Nebudu si ani dávat předsevzetí, což ostatně tradičně nedělám ani jiný nový rok. Do nového roku mám jen přání. Abychom byli zdraví a šťastní a ohleduplní. Aby lidi trochu načichli člověčenstvím, aby mysleli o kapku míň na sebe a tu zbylou nepatrnou kapku věnovali někomu, kdo zrovna nemá dobrý časy. Protože někdy prostě nejsou dobrý časy a cesta, po které jdeme, se zdá nevlídná, ale nemělo by to znamenat, že nás na ní nemůže potkat něco dobrýho. Tohle si přeju. Abychom nečekali, až nám oči otevře nějaká tragédie…
Dobrý rok všem dobrým lidem. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment