Takhle si holku nezískáš…

Takhle si holku nezískáš…

Paní trpaslíková si lehla na bok a podepřela si hlavu. Dlouhý kaštanový vlasy udělaly piruetu a stočily se na polštáři jako šnečí ulita. Brýle jí jako obvykle sklouzly na střed nosíku, takže koukala nad nimi místo přes skla. Paní Očařová nás na kontrole asi zase nepochválí. Mladší je to fuk. Trochu se zavrtěla a řekla: „Mami, já někoho miluju.“

Kterou matku by toto oznámení nezaujalo? Je lhostejno na tom, kolik je potomkovi let. Tahle věta s vámi prostě vždycky něco udělá. V tomto případku je to něco jako směs zvědavosti, pobavení a dojetí. V případku Starší je v rodičovské směsi ještě jedna ingredience – strach. Jenže Starší takovými větami neplýtvá. Ale ona s nimi vlastně neplýtvá ani Mladší, tudíž zvítězila zvědavost a zeptala jsem se: „Koho?“ „Dana,“ pravila paní trpaslíková s dikcí, kterou znám od prvorozené. Znamená to „Jak se můžeš takhle ptát?! Co jsi to za matku, že to nevíš?! Styď se!“ Jelikož jsem vůči tomuto tónu řeči již díky Starší dosti obrněna, nenechala jsem se odradit a položila další dotaz, ačkoli jsem tím riskovala, že se do klubu špatných matek zařadím jednou pro vždy: „Dan? Kdo to je? Ten je od vás ze třídy?“

Mladší je vůči mně naštěstí shovívavější než čerstvá občanka Starší, pročež mi neudělala přednášku o tom, jaký jsem ignorant, když neznám Dana, toho, jež mé sladké dítě miluje. Naopak. S nesmírnou vlídností a trpělivostí v hlase mi prozradila: „Ne, on je z vedlejší třídy.“ Tím mi dodala odvahu: „A jakej je?“ „Mno…,“ zaváhala trpaslice a sedla si. Teď jsem si pro změnu lehla na bok já, podepřela jsem si hlavu a koukala jsem se přímo do těch velkých hnědých očí. Prcek si posunul brýle a naštvaně zhodnotil svůj objekt touhy: „On je děsnej. Pořád něco chce, furt mu musíme něco hledat nebo nosit a tak…“ Zapochybovala jsem o zdravém rozumu milované a své pochyby jsem si nemohla nechat pro sebe. „A to se ti líbí?“ Zeptala jsem se nevěřícně.

„Ne!“ Přiznala Mladší a pokračovala: „A taky jsem mu to řekla. Mami, já jsem mu řekla – TAKHLE si holku nezískáš!“ „To jsi mu řekla správně,“ pochválila jsem paní trpaslíkovou a pocítila jsem mírně rostoucí pýchu nad inteligencí pokračovatelky rodu. Malá dědička našich skromných spíše nehmotných než hmotných statků, o které se beztak ještě jednou bude hádat s milovanou sestrou, mě však vrátila z výšin snění do reality velice spontánním výkřikem, během něhož padla naznak zpět do peřin: „Chjo, jenže to jsem kecala, protože MĚ tím získal!!! On je prostě STRAŠNĚ HEZKEJ! Mami, chápeš to?“ Chápu, taky jsem měla vždycky slabost pro rebely. Holt to ještě nějakej pátek potrvá, než si srdce s rozumem začne podávat ruku… Ale o tom naši trpaslíci nemají ani páru. ;O)

Krásné babí léto všem!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *