Je čtvrtek. Venku se stahují mračna a já jsem poslední den „doma“. Skoro celej dosavadní život je už v krabicích. Pořád o ně zakopávám. „Na to si zvykni, to teď bude furt,“ konstatoval Lev vesele, vytáhl poslední šroubek ze skříně Starší a radostně oznámil: „Pchá. Tohle už nikdy nesmontuju!“
Původně to měl být ryze balící týden, ale nebyl. V pondělí odvezli babičku do nemocnice. Když jsem za ní v úterý šla, zvolila jsem pěší trasu. Tu, kterou od malička, od mýho malička, nazývala babička „zadem“. Šla jsem tedy do nemocnice „zadem“, prošla jsem pod mostem, míjela koupaliště, kde kmitali pánové a opravovali dlažbu a do velkých bazénů zvolna tryskala čistá čerstvá voda, v které dosud nikdo nesmočil ni část těla. Chlór se mi přišoural až do nosu a přinesl další z dětských vzpomínek. Vonělo to jako prázdniny.
Zpomalila jsem, koukala skrz plot na koupaliště a úplně jasně jsem si vybavila svýho dědu s tím jeho neochvějným sebevědomím, jak se prochází vedle bazénu po trávníku v neslušivých plavkách ze sedmdesátých let. Nosíval se jako páv, černý vlasy se mu na slunci leskly olejíčkem ještě víc než obvykle, v jedný ruce cigáro, v druhý kelímek s pivem. Byly to ty papírový kelímky, jejichž voskový okraje jsme jako děti okusovali a žvýkali. K dokonalé iluzi minulosti scházela už jen vůně pražené kukuřice. Tu prodávali vždycky před koupalištěm. Nebyla ochucená jako ta dnešní, byla bez chuti, ale k vůni prázdnin patřila.
Jak jsem tak procházela „zadem“ a vzpomínkami, pocítila jsem úzkost z pomíjivosti času a ze všech změn, který nám v životě narušují těžko vybojovanou jistotu. A v myšlenkách na babičku ležící v nemocnici jsem se cítila i provinile a v jednu chvíli mě iracionálně napadlo, jestli za to nemůže to naše stěhování, jestli není osud tak zlomyslnej, že by nechal babičku odejít zároveň s bytem, v kterým strávila většinu svýho života.
Nebyl. Babička hýřila veselím. Za ten den hospitalizace vyšpiónila o všech všechno a spokojeně si mnula ruce, když se dělila o tajnosti. Povykovala na ostatní pacienty, bodře se smála a ani nespěchala domů. Pustili ji ve středu, vnutili jí hůlku a babička teď doma stávkuje, bo dámy s hůlkou nechodí!
To by se ale měla zeptat Mladší. Ta by jí vysvětlila, že dámy jsou schopny všeho. I chodit s hůlkou. Když nás z kraje týdne málem přejela motorka na přechodu, řekla to i mně. Motorka byla bílá s kytičkami! Seděl na ní neúměrně tučný pán a na hlavě měl bílou helmu. S kytičkami. Když jsme před ním uskočily, aby nás nezmasakroval, věnoval nám široký úsměv. „Ááááách jóóóó!“ zaúpěla jsem rezignovaně. „Už ale VÁŽNĚ nechápu, proč JIM ten prostředníček neukážeš?!“ durdila se trpaslíková. „Ehm… no… protože jsem dáma,“ vymlouvala jsem se. Mladší nasadila sveřepý výraz: „Tsss, to JÁ bych ho na něj KLIDNĚ ukázala.“ „Asi nejsi dáma,“ odtušila jsem. „Jsem,“ pravila paní trpaslíková pevně, „Jsem drsná dáma!“
A jak tak byla drsná dáma, rozhodla se zřejmě říkat pravdu do očí všem. Odnesla to Starší, ježto doma seděla u stolu a vyčítavě kňučela: „Všichni hezknou, jenom já hnusnu!“ Mladší věnovala sestře jeden ze svých pobavených pohledů a suše pronesla: „Omyl. Všichni zrají, jenom ty hniješ!“ Občanka se netvářila, že by byla za opravu své stížnosti nějak obzvlášť ráda.
A než skončím poslední sloupek ze staré adresy, zmíním se ještě o Markétě, která mi kromě Kláry a Lenky přišla zpestřit balení. Přišla i s Vildou. Vildovi je kousek přes dva roky a hned mezi dveřma řekl: „Je tam vedvo, hovko a my půjdeme na koupaviště! Huvá! Jupí!“ Ta poslední dvě slova neřekl, ta zařval. Na to konto jsem pronesla úvahu, kdy v lidském životě přijde ten zlom, že přestane spontánně křičet hurá, jupí! Shodly jsme se s Markétou na tom, že jsme se už pěkně dlouho tohle křičet neslyšely…
„Musíš to brát pozitivně, mamko!“ poradil mi Lev sledujíc mou zachmuřilou tvář, kterak se rozhlíží po krabicovým bytě. „To bude super, uvidíš!“ vnucoval mi a přidal: „Hurááááá!“ „Jupí,“ řekla jsem a odtáhla kufr do vedlejšího pokoje.
Příště na počtenou z nové adresy. Ahoj v červnu. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment