„Co budeme dělat?“ Zeptal se Vojtíšek po té, co se neochotně smířil s faktem, že jediné volné papuče, co pro něj Mladší našla, jsou růžové.
„Já jsem si včera půjčila film V tom domě straší! Tak se na to podíváme?“ Navrhla Mladší. „Ale je to opravdu úplnej horor!“ Varovala jsem trpaslíka. Vojtíšek, vyrůstající bez vlivu staršího sourozence, se otázal: „Co je to horor?“ Mladší mu to vysvětlila a usadili se k televizi. „Ale co když se budu bát?“ Napadlo Vojtíška. Paní trpaslíková se k němu důvěrně naklonila a velkoryse pravila: „Když se budeš bát, tak se ke mně můžeš přitulit, no.“ Vojtíšek se pousmál, poposedl si blíž k ní a vypadal v tu chvíli tak odhodlaně, že jsem mu věřila, že by zvládl i film o životě Jacka Rozparovače. Po pár minutách koukání se na strašidelný dům však patrně naznal, že mu za to tulení asi až tak nestojí a se slovy: „Já se bojím,“ klidně a rozvážně odešel do dětského pokoje.
„Kdy už bude ta pizza?!“ Chodilo se kolem poledne ptát jedno dítě za druhým a druhý a za prvním, přičemž shodně tvrdily, že hlady takřka nevidí na kostičky lega a v nejbližších minutách padnou vysílením. Když pán s pizzou zazvonil, neznalo jejich nadšení mezí. A když navíc trpaslíci zjistili, že pizzy jsou hned dvě, vyloženě se jim ulevilo. Hladově se vrhli ke stolu a už žvýkali první sousto. „Hmmmm, dobrá!“ Řekla Mladší a vztyčila palec. „Máš taky oblíbenou pizzu?“ Obrátila se s plnou pusou na Vojtíška. Vojtíšek přikývl, dokousal aspoň tak, aby mu šla pusa zavřít a odvětil: „Pizzu mám rád. Ale stejně je moje nejmilejší jídlo těstovinky!“ Na slovo těstovinky dal velký důraz a přes stůl se mi zahleděl přímo do očí. Po té se nevinně zeptal: „U vás neplatí pravidlo, že návštěva si vybírá, co má nejradši? A já mám nejradši těstovinky!“ „Jo, kamaráde, tak tos měl nahlásit včera,“ dusila jsem se smíchy a podsouvala mu: „Ale ta pizza je snad taky dobrá, ne?“ „Je,“ připustil Vojtíšek a přidal si. Pak si přidal ještě dvakrát a o těstovinách nepadlo ani slovo.
Po obědě jsme si rozdělali hru Z pohádky do pohádky. Mladší byla překvapivě tolerantní a nevztekala se jako obvykle, když jí hra nevycházela. Zřejmě chtěla učinit dojem. Vojtíška hra bavila do té doby, dokud evidentně vedl a mohl nenápadně vykřikovat: „To já asi vyhraju!“ Jakmile jej však osud zanesl na políčko ježibaby, která je od kýženého pokladu na míle vzdálena, záhadně na něj padla šílená únava a ten dobrý trpaslík si vzpomněl, že vlastně po obědě vůbec neodpočíval. Dokonce i Mladší, která slovo odpočinek ve svém slovníku běžně nemá, odhodila kostku a běžela odpočívat také. „Mamíííí, poď nás tady zavřít!“ Volala za chvíli. Když jsem přišla do pokoje, leželi oba v její růžové posteli přikrytí peřinou. „Vy budete spát?“ Divila jsem se. „Ne, my si hrajeme na manžele,“ oznámila mi paní trpaslíková.
Hra na manžele spočívala v tom, že Vojtíšek zůstal ležet v posteli a říkal Mladší, co potřebuje podat. Mladší mu ochotně všechno nosila a současně s tím se starala o dítě a zadýchaně se rvala do růžového županu suplujícího kabát, jelikož musela nakoupit. Po nákupu hystericky uvařila, zapnula si svůj dětský počítač, konečně si sundala župan a celá zpocená vydechla: „Ještě musím napsat článek!“ „Tak ano,“ usmál se Vojtíšek z postele, „Ale podej mi, předtím, prosím, kalkulačku.“
Odešla jsem ke svému nedětskému počítači. Nepsala jsem nic. Jen jsem si s úžasem uvědomila, co jsem právě ve skutečnosti viděla…
Hezkou neděli!
Vaše teta Fily
Add Comment