„Když tys byla malá, tak jsem ještě do školky nechodila a neznala tě,“ zamyslela se Julinka. Mladší přikývla: „Ale pak jsi do školky přišla, že?“ Julči se ve tváři promítl zasněný výraz, jako kdyby ji vzpomínky zanesly na počátek loňskýho školního roku a její odpověď byla cítit čímsi výjimečným a slavnostním: „Jo, a pak jsem si tě vybrala!“
Holčičí přátelství. „Přinesla sis panenku, Juli?“ Julča se plácla do čela: „Ach jo, já jsem vendelín! Já jsem ji zapomněla ve školce!“ „Nevadí,“ konejšila ji Mladší, „Nějakou ti půjčím.“ Návštěva začala tak idylicky, až to ve mně vzbuzovalo podezření. Holky si natahaly panenky, oblečky, nábytečky a kdo ví co ještě do obývacího pokoje, protože v dětským pokoji ležela Starší a prskala kolem sebe viry tak velkoryse, že i trpaslíkům došlo, že není o co stát. Chvíli jsem prvorozenou podezírala, že to udělala úmyslně, jelikož sotva se za trpaslicemi zavřely dveře, občanka prskat přestala a pustila si dvd, u kterýho se děsně nahlas smála.
„Takže jsou jako u táboráku, jo?“ Neslo se ke mně pootevřenými dveřmi z obýváku. „Dobře, ale ten vrah tam přijde až v noci a vyvraždí celou rodinu, jo?“ „Jo, ale toho psa ne!“ „Dobře, tak psa ne. Pes je bude bránit a zakousne toho vraha, jo?“ Přišla jsem blíž ke dveřím a chvíli pozorovala, jak barbie spokojeně stanují, zakládají táborák a krmí svýho psa granulemi. Jedna barbie měla jako zlomenou nohu omotanou papírovým kapesníčkem a připevněnou gumičkou. Seděla na kočárku. „To je super invalidní křeslo,“ pochválila to Julča. A já si myslela, že krvežíznivý hry si vymýšlí jen kluci…
„Holky, nechcete si jít dodělat ty škrabací obrázky?“ Nabídla jsem těm dvěma milovnicím hororu mírumilovnější činnost. Zasedly ke stolu v kuchyni, kolem nich se zakrátko vznášel černej prášek z tabulek, lepil se jim na tváře, nosy i dlaně, na stole jej prstíky hrnuly na malý kupičky a při každým hlasitějším zasmání se z něj pár černých mikroteček oddělilo a pomalu se snášelo na podlahu. „Já si udělám ještě jeden obrázek!“ Oznámila Julča, když byla s prvním hotová. „Jo?“ Zapochybovala Mladší, „Ale to bych ti musela dát už druhej a to se mi nechce.“ „Ale já bych chtěla,“ trvala Julinka na svým. „Nebuď lakomá a rozděl se, máš jich tam ještě hodně,“ pobídla jsem trpaslíkovou. Malá ručka s třemi stroupky od neštovic na dlani zašmátrala v krabici a neochotně vytáhla novou kartičku k vyškrabování. Julince ji podala s žalostným výrazem ve tváři: „Ale jsem jako moc smutná, abys věděla! Já jsem si to tak dlouho šetřila! A ty mi to vypotřebuješ!“ Proslov by možná i mohl působit dojemně, kdybych nevěděla, že Mladší je majitelkou krabice zhruba hodinu. Julča se taky dojímat nehodlala, s úsměvem drapla nabízený obrázek a řekla: „Díky!“ Mladší aspoň zabručela: „Ale na rámeček zapomeň! Ten už ti fakt nedám!“ Jak říkám – holčičí přátelství.
Rozepře trvala jen chvilinku. K jejímu rozhřešení přispěla Starší. Nakoukla do misky na stole: „Kdo sežral ty bonbony?!“ „My!“ Zařvaly holky spokojeně a utekly ke svýmu vrahovi u táboráku.
„Nebylo by lepší, kdyby si našla nějakýho imaginárního přítele?“ Navrhla Starší. Asi na ty bonbonky z mléčné čokoládky s bílou náplní uprostřed měla fakt chuť. „Já náhodou mám imanárního přítele!“ Volala na ni Mladší, načež se otočila k Julince a zašeptala: „Nevíš, co to znamená?“ „Nevím,“ přiznala Julča, „Ale už mi jako docela jde bruslení.“
Hodně spřízněných duší a krásný týden!
Vaše teta Fily
Add Comment