Toho roku se záplavy ohlásily z kraje léta. Když jsme přijeli do Deštné, slunce hřálo s takovou vervou, jako kdyby chtělo všechny horaly odškodnit za počasím způsobené příkoří. Vzpomínám si, jak místní říkali, že takové teplo nepamatují…
Potok táhnoucí se nedaleko penzionu měl ještě mírně zvýšenou hladinu. Polomy u lesních cest, pár chalup, co to živlům neučelily… jediné připomínky toho, co se tu odehrálo před naším příjezdem na dovolenou. Byla to fajn dovolená. Celé dny jsme trávili na výletech a večer posedávali na zahrádce místní hospůdky. Ještě dnes si vybavím, jak jsem na té zahrádce s dřevěnou podestou naředila Lvovi kafe, když bručel, že je moc horký. Perlivou vodou. Bručel pak ještě víc. Všichni jsme se tomu smáli. I on. Tenkrát.
Starší byla jedináček. Myslím, že měla kolem pěti – šesti let. Hodně jsme tehdy nahrávali na kameru. I když jsem ty „filmy“ už dlouho neviděla, některé události si pamatuju, jako kdyby se odehrály včera. Třeba to, jak jsem na parkovišti před penzionem naučila Starší jezdit na kole. Byla jsem TAK pyšná a dojatá, když to dokázala, že mi při té vzpomínce ještě dnes zvlhnou oči. A měla jsem pocit, že se událo něco výjimečně jedinečnýho. A nic na tom nezměnil fakt, že tenkrát stejně malá Dračice od Jany už drandila na kole jako starej mazák (takže bylo všem jasný, že jsme v podstatě cyklisticky opoždění, ale mně to bylo fuk. BYLA jsem pyšná). Když dnes tak přemýšlím, kdy jsem naposled viděla jet prvorozenou na kole, nemůžu si vybavit jinou než tuhle dětskou podobu. Je to zvláštní.
Tu dovolenou jsme strávili s Janou, Kapitánem, Dračicí a jejich tehdy trpasličím Ďáblíkem. Dnes je Ďáblíkovi patnáct a spolu s Mladší budou jedinými dětskými členy naší letošní společné dovolené. Vlastně jsou. Protože když tohle čtete, jsme už (snad) na pláži a moře nám olizuje kotníky a bude je olizovat další dva týdny. Aspoň doufám. Ale protože tento sloupek píšu ještě před odjezdem mezi nákupy, vyřizováním pojištění, měněním peněz, praním, žehlením, balením a předstíráním, že u toho vesele prázdninujeme, nemůžu se ještě odpoutat od budoucího času. Jak se ukazuje, nemůžu se odpoutat ani od minulého času, protože mi nejde ubránit se vzpomínkám na naši první společnou dovolenou s Kapitánovic rodinkou, díky čemuž se mi vybavují momentky, o kterých jsem ani nevěděla, že je v hlavě mám – tlupa malých dětí skákajících po posteli a jejich smích, co po chvíli připomínal řev rozdováděných paviánů, večery u baru v přízemí, kde jsme hrávali kanastu „holky proti klukům“ (bylo nám jen kousek přes dvacet :O), výhled z vrcholku hory, vesnický koupaliště, výlet na kole do kopce, při kterém mě pětiletá Dračice PŘEDJELA… Byla to fajn dovolená. Taková teplá, voňavá a přátelská.
Doufám, že ta druhá společná nikoho z nás nezklame…
Tak držte palce, užívejte prázdnin a příště si přijďte počíst, jak jela Mladší navštívit Kačku k Hodné babičce:O)
Vaše teta Fily
Add Comment