Prázdniny se za okamžik nenápadně přehoupnou do druhé poloviny. Kromě čtyř dní, kdy byly holky u našich, jsem jejich první polovinu strávila s nimi. Asi nemusím nikomu vysvětlovat, že dělat rodiče čtyřiadvacet hodin denně a na plný úvazek je mírně vysilující. Nejvíc vysiluje spravedlnost.
Zvláště v okamžicích, kdy se rodič bláhově snaží dostát i svým pracovním závazkům a zatímco se naivně pokouší vyplodit cos hodnotného, za zády (v lepším případě za zdmi jiné místnosti) mu ječí dvě příšery, který za chvíli přiběhnout a budou toužit po spravedlivém rozřešení. V takovém okamžiku má rodič na výběr ze dvou variant.
Chvíli koketuje s myšlenkou, že se zblázní a tuto vizi sdělí i rozjíveným potomkům. Potomci zmíněnou větu pravděpodobně neslyší od rodiče ve svém životě poprvé, pročež na ni reagují laxně, případně s mírným pobavením. Snad by je přesvědčil jen a pouze důkaz. Nechtělo se mi nechat se hospitalizovat v nějakém útulném pokojíčku místního psychiatrického zařízení, ačkoli tam mají poměrně hezkou a rozlehlou zahradu a pokud si vzpomínám z doby, kdy jsem tam kdysi chodila navštěvovat svoji čtyřicetikilovou kamarádku, co sveřepě tvrdila, že je tlustá, mají tam i pár pěkných stinných zákoutí s altánky. Protože se mi takové důkazy fakticky předkládat nechtělo, zvolila jsem variantu dvě – vymýšlet program a následně jej i realizovat. (To je ostatně i mé chabé vysvětlení, proč se nevěnuju blogu, i když jsem už stokrát slíbila, že to zase vezmu poctivě do rukou…)
A tak pořád někde couráme, výletujeme, cestujeme a taky se věnujeme cyklistice. Tedy… ehm… Mladší se věnuje cyklistice, bo má nové, větší, kolo a já za ní v potu tváře běhám, až mám ve žlábku podprsenky permanentně vypocenej rybníček. No a minulý týden jsme rozšířily své dívčí aktivity i na hlídací službu.
První hlídanou obětí byl NeCelebritovic Drsoněk Áďa. Bylo to celkem fajn. K snídani si poručil zmrzlinu, lentilky a řekl: „Áďa če pojádku!“ Po těchto slovech skočil do postele proti televizi a netrpělivě se domáhal puštění DVD. Když jsem odešla z místnosti poprvé a ponechala tam s trpaslíky Starší, abych pověsila prádlo, netrvalo to ani dvě minuty a už mi prvorozená zmateně gestikulovala za zády. „Co se stalo?“ Odtušila jsem. Starší hystericky vykřikla: „Ty vogo, teda mami, on si strčil do nosu lentilku!!!“ Tipněte si, jak dlouho trvá vysmrkání jedné lentilky z dvouletýho nosu! Když jsem odešla podruhé, abych se podívala na poštu, jely zrovna závěrečný titulky u kreslenýho Tarzana. Jelikož Mladší má rytmus v těle, počala tančit jako o život a Drsoňka samozřejmě strhla též. Problém byl v tom, že na rozdíl od ní tančil na posteli, z který zákonitě spadnul. Během toho, co jsem chovala řvoucího trpaslíka, zazvonila sousedka babiška Hdvišková a přinesla nám tři broskve. Starší je dala na talíř a pravila: „Jé, dostali jsme meruňky, mami. Akorát jsou nějaký chlupatý!“ Než jsem se jí stačila zeptat, jestli náhodou taky nespadla z postele a to rovnou na hlavu, přišla NeCelebritka a nevím, nevím, zda mi věřila, když jsem jí říkala, jak bylo všechno v pohodě…
Druhým hlídaným dítětem byl Vojtíšek. Hlídaným byl jen chvíli a na vlastní žádost. Zájem projevil už o den dříve, když u nás byli k večeru na krátké návštěvě a chtěl si hrát na počítači hru. „Tak přijď ráno,“ navrhla jsem Vojtíškovi, „Ale budete si s Mladší pěkně hrát, protože já budu ráno pracovat, jo?“ Vojtíšek soudil, že by eventuelně přijít mohl až do okamžiku, kdy mu Advokátka vysvětlila: „Ale teta bude pracovat na počítači. To by sis nemohl hrát hry.“ Vojtíšek se zamyslel: „Tak to asi nepřijdu,“ řekl potom. Ráno skutečně nepřišel, dorazil s Advokátkou až po obědě a že vyrazíme na kola. Než jsme se s Mladší oblíkly, Vojtíšek se zdviženým obočím vrhnul zrak na počítač a suše konstatoval: „Jak vidím, teta moc nepracuje!“ Po návratu ze sportování u nás nicméně zůstal a k počítačovým hrám se konečně dostal. Jenže to zase nebavilo Mladší, chodila s mobilem u ucha a neustále s někým jako telefonovala. S mobilem ostatně chodila už druhý celý den, ale teprve teď jsem zaslechla, oč jde: „…ježiš!!! Zase mi volá!!! Haló?… Ano. Dobrý den pane Málku, genelární řediteli. Ano, jsem to já ta slavná spisovatelka… Ne, pane Málku, řekla jsem vám už stokrát, abyste mi pořád nevolal… Ano, jsem i slavná architetka! Ne, ty moje modelky k vám na akci nepřijdou!… Cože? Nejlepšího hráče her? Moment… Vojto, máš telefon,“ řekla a podala mobil Vojtíškovi. Vojtíšek, chlapec budící čistě a jen distingovaný dojem, drapnul sluchátko a zařval: „Neruš, blbče!“ Mladší si telefon zase přebrala, zaklapla jej, vložila do růžové kabelky, kterou si přehodila přes ramínko a klidně Vojtíškovi sdělila: „To byl ředitel republiky. S hraním teď budeš mít útrum, když mu říkáš blbče.“ „Nebudu,“ opáčil Vojtíšek sebevědomě, „Jsem totiž nejlepší hráč v republice!“ „Nejlepší hráč je můj taťka,“ mínila Mladší, „A víš proč? Protože když sem tu hru dával, potřeboval dva počítače!!! A uměl to!!!“
Třetím, a zatím posledním, hlídaným adeptem byl v tomto týdnu starý známý Pepek Ámožník, o kterým jste už dlouho neslyšeli, ale věřte, že je to pořád ten starej dobrej Pepek, akorát už občas řekne „r“ a „l“. Přebraly jsme si ho s Mladší v parku a vydali jsme se všichni do kopce k šugrárně, o který jsem toho svýho času napsala víc než dost. Zkrátka k té „naší“, co naší zůstane, i kdybychom se snad odstěhovali mimo republiku. Cestou jsme se stavili v galanterii pro kloboukovou gumu. „Nashledanou,“ řekla jsem ve dveřích. „Nashle!“ Zahlaholila Mladší. „Naprděnou!“ Vypísknul Pepek a kromě prodavačky jsme všichni vyprskli smíchy. Venku stál pán, co si pořád ohmatával kapsy. „Asi něco hledá,“ špitla Mladší Pepkovi do ucha. Pepča přikývnul: „Asi nechau doma duduík!“ V šugrárně si sedli ke stolku, dali si každej dva kopečky zmrzky, jablkový džus a dospělácky diskutovali. Jen jsem je tak tiše pozorovala a úplně mě dojímaly všechny ty vzpomínky na časy, kdy to byla jen malá trpaslíčka. A promítala jsem si v hlavě, jak se to plazilo po zemi, jak to spolu dělalo první krůčky, jak to žvatlalo první slova, jak se to důvěřivě tulilo, jak se to v té samé šugrárně tahalo o bábovky a předbíhalo na klouzačce, jak si to házelo písek do vlasů a jak se to dětsky objímalo a pusinkovalo… jak to bylo pořád spolu (viz foto). Den co den. A bylo mi líto, že čas běží a všechno je jinak. A zároveň mě těšilo, jak k sobě i přesto mají pořád blízko. „… a ta Sárinka je strašně malá, víš? Ona má tři roky,“ říkala zrovna Mladší Pepkovi. „Tši uoky a chodí do škouky?!“ Vyhrknul Pepek. Když mluví rychle, zapomíná, že „r“ a „l“ už vlastně umí. „Jo! Přesně tak. Chodí k nám do školky,“ přisvědčila Mladší. Pepek pokýval hlavou a vložil si do pusy kousek jablkový zmrzliny, poválel ji na jazyku, polknul a zamyšleně pronesl: „To by mohla být i uoztomilá!“
A to je pro dnešek vše. Mimochodem – vysmrkání lentilky z dvouletýho nosu trvá zhruba hodinu. Mějte se fajn. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment