„Pohádáte se do deseti minut,“ prorokovala jsem, když Mladší nedočkavě štěbetala, jak moc se těší na sestru a jak moc je jí po ní smutno. „To je možný,“ připustila.
Mýlila jsem se. Když jsme přijeli pro Starší k našim, nejevila sice známky nadšení, neboť i při čtvrté odpoledne byla dosud v pyžamu, v posteli a nenalíčená, přesto však svolila k pevnému sevření s natěšenou sestrou a štěbetání, které se ani po oněch deseti minutách nezvrhlo v hádku. Mám dokonalé děti, pomyslela jsem si povzneseně a smekla sama před sebou jsa přítomna důkazu mé vynikající výchovy.
Jakmile jsme dorazili domů, prvorozená na mě vychrlila vodopád zážitků a drbů nastřádaných za dva týdny naší nepřítomnosti a pravila, že jest velmi šťastna, že už jsme doma a že se na nás moc těšila. Než jsem se stačila dojmout až k veřejným slzám, upřesnila své prohlášení tím, že ji babička (ochromena tíhou odpovědnosti) nechtěla večer nikam pouštět, a když už ji pustila, neustále ji kontrolovala po telefonu, zda žije (a jak). „To je v pořádku,“ řekla jsem škodolibě. Starší se ušklíbla, načančala a zmizela. O dvě hodiny později poslala škemravou SMS, jestli může spát u Míši. Protože… prázdniny… chápeš! A tím Mladší OPRAVDU naštvala…
„Tak já se na ni jako TAK těším a ona jako nepřijde domů?! To fakt přehnala!!!“ hudrovala druhorozená, až se jí mezi obočím vytvořila jemná vráska. Pohádaly se tudíž až druhý den. Snad aby mi to vynahradily, cvičně se u toho i servaly. Mám dokonalé děti, pomyslela jsem si ironicky. „Do břicha néééé! Víš, že je to jediný vzácný důkaz mého spojení s matkou!!!“ zařvala Mladší. Lev se vymrštil z lůžka. A muže, dodala jsem v duchu, když jsem slyšela, jak Lev ječí z útrob bytu: „Co tady dopr… děláte?! Ty vypadni /na Mladší, co snažila vyklouznout z pokoje prvorozené, která ji odmítala pustit ven, protože jí tam něco hodila na zem a odmítala to uklidit/ a ty seš snad úplně blbý vemeno… devatenáctiletý /na Starší/!“ Asi v dlouhých zimních večerech uštrikuju dečku s nápisem Domov, sladký domov, rozhodla jsem se, odložila žehličku a šla na výzvědy…
… tak to by bylo. Jsme doma. Ani se nechce věřit, že ještě před týdnem jsme leželi na pláži… A dovolená? Jak jsem psala – zvláštní. Zdá se, že jediné, co by nás mohlo ještě u moře překvapit, je sníh. Letos jsme si v prvních dnech hojně užili deště, bouřek, vichru, těžkých mraků a chladných večerů. Naštěstí se po pár dnech vyčasilo, teploty vylétly nad snesitelnou úroveň a po zbytek dovolené bylo palermo bez mráčku, kdy jsme se konečně dočkali povalování na pláži a posedávání pod slunečníky v plážovém baru. „Takhle má vypadat dovolená!“ konstatovala Mladší, když z ní konečně tekly potůčky potu a brázdily si cestičky na slaném těle, usrkla colu a šly se Lvem koupit její první ploutve. Letos se poprvé potopila s nimi. Na nádech do čtyř metrů, protože nechce používat šnorchl. Radši jsem se nedívala. Čím jsem starší, tím víc mě všechno děsí…
Přinesli mi však ukázat obří hvězdici a ještě větší kyjovku, které malá potápěčka objevila na dně. Dilema, zda je vrátit zpět do moře nebo zachovat jako důkaz svého prvního ponoru, se zdálo pro dětskou duši nesnesitelné. „Vrátíme je, nemůžeme je přece zabít,“ rozhodla nakonec s těžkým srdcem. Odplavali na hloubku a vrátili hvězdici i kyjovku domů. Byla jsem na to její rozhodnutí pyšná. Méně pyšná jsem však byla, když na terasu apartmánu přinesla zaručeně prázdnou mušli. „Kontrolovala jsem to, mami. Fakt! V té nic nežije, tu si můžeme nechat!“ tvrdila malá mořská víla a jala se skládat své úlovky v podobě drobných mušliček a obřích děrovaných kamenů na zídku. Ze zaručeně prázdné mušle vypadl největší poustevník, jakýho jsem kdy viděla a zmítal se na dlažbě…
A jinak? Jinak jsme trochu výletovali, hodně zmrzlinovali (Mladší) a karlovačakovali (dospělí), popíjely vinné střiky (já a Jana), mluvili (všichni), hráli kostky, karty a alias (taky všichni), oslavili čtyřicátiny (Lev) a dvakrát denně jsme zmákly 116 schodů, co vedlo od a k našim aparatmánům. (Tento týden jsem šla schválně pěšky k nám domů do šestého patra, abych si spočítala schody. Je jich z přízemí 93).
No a konec dovolené byl pěkně na prd, neboť den před odjezdem zahájila Mladší tím, že se v šest ráno pozvracela uprostřed apartmánu, pak dostala brutální průjem a horečku. Během dopoledne se k ní přidal Lev a o program předposledního dne bylo postaráno. Zatímco trpaslíkové se k večeru už celkem ulevilo a teplota se vrátila do normy, Lev v křečích sálal ještě celou noc a nic nenasvědčovala tomu, že by mohl odřídit dalekou cestu domů. Ráno však tvrdil, že je mu lépe. Zůstal ležet v apartmánu a my s Mladší šly spolu s Kapitánovic naposledy k letošnímu moři, kde ji iritoval Kapitánovic puberťák, co se nemohl dočkat domova (neboť mu nepřející rodiče nevzali k moři kolo a to se prostě nedalo vydržet :O). „Seš divnej!“ sdělila mu Mladší a obrátla se i na Janu, aby si to jako jeho matka uvědomila: „Já nikam nechci, chci tu zůstat! On se těší domů! Je divnej!!!“ „Je divnej,“ souhlasila Jana a zvedla se z molitanového lehátka. „Máš na zádech otlačenej zapalovač… a křížovky… a propisku…“ hlásila jí Mladší. „Fakt?“ podivila se Jana, která celou dobu na tom všem ležela, aniž by si toho všimla. Ta Jana, co se první den na pláži nemohla uvelebit, protože ji kamínky tlačily skrz molitan lehátka. „No co, já su princezna!“ obhajovala se.
A pak šla Mladší asi desetkrát OPRAVDU NAPOSLEDY do moře, rozloučily jsme se s naším malým milovaným nafukovacím lehátkem, který jsme si koupily na Mallorce a při letošní dovolené konečně prdlo tak, že ve vodě vytvářelo několik malých vodotrysků a nasávalo moře do svých útrob. Bude se mi po něm vážně stýskat, došlo mi, když jsem ho opřela o zídku u popelnic a přihodila k němu svoje boty do vody, tedy jako bota vypadala už jen jedna, ta druhá si hrála na velkýho žraloka…
A někdy mezi sprchováním a balením mi Lev mlčky přisunul mobil, kde stálo, že Lví babička už není, což učinilo pomyslnou tečku za letošní zvláštní dovolenou…
Vaše teta Fily
Add Comment