Jak nemáme psa

Jak nemáme psa

Mladší si přivedla další přítelku. Je to drobná, šlachovitá a velmi bezprostřední dívka, která očividně nemá sebemenší problémy s aklimatizací v cizím prostředí. Nevycházím z úžasu.

„Mami, měla bys uklidnit, když dnes přijde Viky!“ upozornila mě Mladší ráno cestou do školy.

Nevěřícně jsem se se zavrtěla na trolejbusovým sedadle: „Já?! Ty si zveš návštěvu, ty by sis měla uklidit.“

„Já ale budu ve škole, tak na to nemám čas,“ opáčila. V podstatě logicky.

„Tak sis měla uklidit včera,“ nedala jsem se.

„To u nás ale byla Kačka!“ argumentovala, čímž mi konečně nahrála a mohla jsem vlídně říci: „Ano, a všimla sis, Mladší, že ani jedna z těch holčiček není MOJE kamarádka a nechodí za mnou?“

A co na to děvenka moje starostlivá, která žije tak společenským životem, že se mi o tom může jen zdát? Ha? Zpytovala snad svědomí a uznala, že toho pro ni nebohá obětavá  matka již tak činí až dosti? Ó nikoli. Jediná reakce, jíž se mi dostalo, byla: „Chichi… no jo.“

Přála bych si být svým dítětem alespoň jeden týden v roce!

I když Starší by se mi za to přání vysmála. Není totiž (tak jako já) přesvědčena, že býti mým dítětem je nějaké terno. Nechci jí totiž koupit slona. Ano, skutečně je řeč o prvorozené. Dokonce pravila, že jsem zlá matka. A napsala to na Facebook… A mám to. Teď se proti mě spojí puberťáci celýho světa. Asi.

Mladší je mnohem skromnější. Slona nechce. Chce psa. Někdy si říkám, že bych neměla být tolik tolerantní rodič, protože mě evidentně nikdo nebere vážně. Otázku živých zvířat v rodině, jakož i případné diskuze o témže, jsem výslovně zavrhla v okamžiku, kdy jsme deportovali zatím poslední mazlíky – želvy. Přesto mě v kuse všichni otravují, jako kdybych snad jen laškovala a vypadala jako někdo, kdo se nechá ukecat. Buď jsou tak naivní nebo drzí. Obě plus Lev. Čili všichni. Pes přišel na přetřes ve středu večer, když jsme se vracely domů z radovánek s Kačkou a Carol z naší místní základny (aneb hospodské zahrádky) v lese.

„Ne, opravdu nemůžeš mít psa!“ zvýšila jsem hlas a po stopadesátéosméapůlté jsem ten den zopakovala všechny důvody, které mne k tomuto rozhodnutí vedou. Už to umím jako básničku. Mladší se nadechla. Jako kdyby mi snad mohla říct nějakou novinku. „Ne, ani malýho,“ předběhla jsem ji s odpovědí dřív, než mohla vyslovit dotaz. Pak mě přece jen překvapila. Patrně zhodnotila moje argumenty a nalezla řešení. Čtrnáct!

Potutelně se usmála: „A až mi bude čtrnáct?!“

Znejistěla jsem. „Ehm… mno… ve čtrnácti je už člověk dost velkej na to, aby se dokázal úplně sám postarat o psa,“ uznala jsem. „No… kdyby ses o něj opravdu starala úplně sama… se vším všudy… možná bych o tom uvažovala. Ve čtrnácti!“

Mladší se rozzářila: „Super, za pět let budu mít psa!!! Jupí“ Ty jsi nejhodnější maminka na světě!“

„To jsem,“ souhlasila jsem skromně. Kdyby tušila, že si v tu chvíli říkám, že za pět let bude mít úplně jiný zájmy, než si pořídit psa, asi by mě tak moc nemilovala. Ale třeba se pletu. Zjistila jsem totiž, že některé reakce mých dětí už nedokážu předvídat. Stále mě překvapují. Například reakce Starší, když jí druhorozená tu novinku řekla.

Vběhla do bytu a halekala už od veří: „Hádej co?! Já budu mít ve čtrnácti psa! Máma mi to slíbila!“

A Starší? Jeden by čekal, že začne se svým: „To není fér, proč ona může mít psa a já nemůžu mít ani malý slůňátko?!“ Ale ona ne. Normálně se uchechtla a stoicky pravila: „No jo, počítáte s tím, že už budu bydlet jinde a budete mít volnej pokoj, co? Se najednou budete roztahovat se psem po celým bytě!“

Ve skutečnosti si fakt neumím představit, že by se někdy odstěhovala. Fakt ne. Po většinu dní ani nevěřím tomu, že je jí vážně tolik, kolik si může spočítat v občance. Na druhou stranu jsem si uvědomila, že za pět let se dá ujít velkej kus cesty, za šest nebo sedm ještě větší. To když jsem tento týden zpracovávala do pokračování Trpaslíkova příhodu o tom, kterak dvanáctiletá Starší dostala od některé z babiček knihu o dospívání dívek… nebo o tom, jak jsme byly s Mladší poprvé v Imaxu. Původně jsem vám chtěla poskytnout ochutnávku stran dospívání, ale nakonec jsem si řekla, že vás po letech obveselím kouskem trpasličtiny. Takže malá ochutnávka.

„A kolik ukážeš, že ti je roků, když se někdo zeptá?“ sondoval otec u druhorozené. Triumfálně mu strčila pod nos tři vztyčený miniprstíky. A už jsme pochodovali ve frontě, Mladší měla trumfy pořád připravený. Schovala je jen na chvíli, kdy přebírala brýle, který si okamžitě nasadila a ptala se: „Jak vypadám? Vypadám kvěle?!“

Uvědomujíc si vážnost situace Mladší znovu vztyčila tři prsty a postupovali jsme ke svým sedadlům.

„Mamí?“ donesl se ke mně naléhavý šepot.

„Copak?“

„Nevadí, že sem si pdva?“

Sotva se v sále setmělo, Starší nervózně poposedla plna očekávání. „Mamí, chyť mě za ruku, já se bojím.“

„Čeho? Vždyť to bude pohádka. Neříkalas náhodou, že to bude trapný?“

„Ale mamí… dej mi ruku.“

Tak jsem tam seděla. Pravou ruku ve studené dlani prvorozené, levou v teplé dlaňce druhorozené.

A pak se to rozjelo… Santa versus sněhulák. Sotva se Santa přiblížil až k nám, koukám na Mladší, jak mu před trojrozměrnej nos strká ty svoje tři připravený prsty. Prostě dosud nepřišel nikdo, kdo by jí chtěl překontrolovat, že je fakt velká holka…

Pod tíhou srovnání mi nezbývá než říci – kdo ví, možná budeme mít jednou fakt psa, děti totiž strašně rychle stárnou… :O)

Super jarní týden všem!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *