„Já mám zase nějakej záchvat!“ uznala Mladší udýchaně, ale nedokázala se přestat smát. V poslední době u ní tyhle stavy gradují. Stačí jí docela maličko. Nějaká blbost, malichernost, náznak… cokoli může být impulzem k vysilujícímu záchvatu smíchu. Je to zvláštní a je to nakažlivý.
„Že mě to vždycky přepadne po tom magnetu, co?“ vydechla vyčerpaně. Konečně jsme dorazily z nemocnice domů. Celou cestu prochechtala. Posledních deset minut se zaobírala tím, jak by bylo vtipné, kdyby dala někomu přezdívku „Knírek“ a pak ho tak pochopitelně oslovovala. Inspirovala ji k tomu paní, co s námi jela trolejbusem. Měla abnormálně hustý černý knírek. Já, ačkoli nejsem majitelkou žádného knírku, jsem holčičce nedobrovolně posloužila jako pokusná persona a celých těch deset minut jsem byla častována výzvami ve stylu: „Počkej, Knírku! Neutíkej, Knírku! Že je to vtipný, Knírku?!“ Když jsem nereagovala, Mladší napadlo, že jsem uražená a bodře zahlaholila: „Knírku! To nepatří tobě! Já si jen zkouším, jak to zní.“
Odemkla jsem dveře od bytu, druhorozená hodila aktovku na zem a soukala se z bot. Když se smějete, až se doslova za břicho popadáte, je zouvání bot docela obtížná disciplína. Fascinovaně, ano fascinovaně, jsem na ni koukala a uvědomila si, že smích skutečně JE nakažlivý. Původně jsem ji už chtěla okřiknout stran Knírku, ale najednou jsem nějak nemohla. Úplně mě tím smíchem odzbrojila.
Navíc téma knírku zůstalo za dveřmi bytu. Uvnitř bytu totiž holčička řekla: „A víš co ještě? Ještě ve mně magnetoterapie vyvolává touhu po veršování! Třeba…“ Touha se asi na chvíli lekla, takže Mladší se musela překvapeně zamyslet, než vyhrkla: „Čurin – murin! Chacháááá…“
„Cože?“
„Čurin – murin!“ řehtala se jako pominutá.
„Co to jako má znamenat?“ nechápala jsem.
„Nevím,“ přiznala veršotepka, „a ty?“
„Já taky nevím…“ odvětila jsem zmateně.
„Není čurin sprostý slovo?“ zeptala se Mladší s těžko skrývanou nadějí.
„Není.“
„Seš si jistá? A murin?“
„Murin není vůbec žádný slovo, to sis vymyslela.“
„Ale víš, že bys ho mohla prohlásit za sprostý slovo? Kdybys chtěla…“ upozornila mě vážně.
„Mohla?“ podivila jsem se.
„Mohla!“ přitakala Mladší rozhodně. „Jsi matka a máš tu moc!“
„Takovou moc že mám?“ vydechla jsem okouzleně. Ó, jsem matka a mám svoji kouzelnou moc! Jupí!
„Máš!“ přisvědčila holčička slavnostně. “Ale jenom doma!“
O pár dní později jsme seděly v nemocniční čekárně, aby pan primář hodil oko na kolena Mladší a řekl, jestli ty magnety působí ještě jinak než vtipně. Než k tomu došlo, uběhlo pár hodin, během kterých jsme si povídaly, druhorozená si zahrála pár her na mém mobilu, na svém mobilu, nakreslila pět medvědů, jednu pandu a mutanta, co měl být původně mýval. Pak už se nám nic nechtělo, tak jsme jen seděly a pozorovaly kluka na protější lavičce. Byl tam s tatínkem a nejspíš mu zrovna sundali sádru z ruky. Ke klukovi se přitočil nově příchozí hošík a povídá: „Ahoj! Já sem Honza!“ „Ahoj,“ usmál se kluk a představil se. Pak si řekli, že je jim pět, že chodí do školky a jak se jmenují oddělení, do kterých chodí. Honza chodil do kvávíčků a kluk do štěňat. Klukovi asi vrtalo hlavou, že jsou stejně staří, když je Honza o mnoho menší než on. Důležitě to promyslel a nejspíš dospěl k závěru, že potřebuje důkaz. „Pvácnem si?“ vyzval Honzu. Honza přikývnul a nadšeně předpažil s nastavenou dlaní. Plácli si. Kluk vypadal spokojeně: „Mysvev sem si to – máš menší vuku než já!“
V tom okamžiku jsem už svírala rty svými vlastními zuby, abych nevyprskla, což se nakonec stalo, když kluk nadšeně zvolal: „A máš i mavé nohy!!!“ Honza však pokrčil rameny, jako kdyby ho to snad vůbec netrápilo a jal se šplhat po volně stojícím věšáku na kabáty. „Nedělej to, spadne to na tebe a bude z tebe placka,“ radil mu klukův tatínek. Oba chlapce představa Honzy – placky ohromně rozveselila. Kluk však záhy zvážněl a zafilosofoval: „Ave když z něj bude pvacka, bude jeho máma smutná, že? A jeho táta bude taky smutný, že? A já? Já smutný nebudu, pvotože nejsem jeho táta… že ne?!“
Mno… a to už jsem ležela smíchy na lavičce, skrývala jsem obličej v dlaních, protože to ověřovací nejisté „že ne?!“ se nedalo zvládnout s vážnou tváří. A Mladší? Jen se na mě shovívavě otočila, pohladila mě po ruce a lakonicky konstatovala: „Teď máš záchvat pro změnu ty, že?“ A měla pravdu.
Dobrou náladu všem. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment