Těch prvních čtrnáct dní jsem si vůbec nedokázala představit, že se to dá přežít. Možná to zní divně, ale je to tak. Nechápala jsem, jak může někdo nostalgicky vzpomínat na štěněčí období svého parťáka a se zasněným úsměvem vypočítávat škody jím způsobené a lumpárny jím provedené. Říkala jsem si, přiznávám se bez mučení, že možná nejsme ti vhodní lidé pro něčí smečku.
Maggie je v tom období, kdy se ještě věk počítá na týdny. Je to jako u mimin. Každý týden si slavnostně připomenete, že je mu UŽ… Maggie je už 14 týdnů. Je jednou tak větší, než když jsme si ji přivezli. Lumpačí, trucuje, testuje hranice, kouše a žere všechno, co jí zabloudí pod čumák. A když nezabloudí, pomůže tomu. Den co den. Jako tomu bylo od samého začátku.
Ale něco je jinak. Navzdory skepsi jsme se smečkou stali. Já si alespoň jako součást její smečky připadám. Stačí, když mě běží ráno s vlajícíma ušima divoce přivítat, jako kdybych se vracela z třicetileté války. Pochopitelně vím, že je to proto, že rozdávám jídlo. :O) Ale nevadí mi to. Psí svět má jiná pravidla. V něm je ten, kdo rozdává jídlo, nesmírně důležitá postava. Lovec, bez něhož se těžko přežívá. To jsem já. Ano, v něčem je to skutečně srovnatelné s lidskými mláďaty. I jim je jedno, kdo na jídlo vydělal nebo kdo jej koupil. Nejdůležitější je ten poslední článek v řetězci. Ten, co krmí, hladí, konejší, usměrňuje a ochraňuje. To jsem teď já. Už zase. Myslela jsem, že to už nezažiju. Ale i když tady teď jakože srovnávám nesrovnatelné, beztak trvám na tom, že operovávat lidská mláďata je mnohem, mnohem, mnohem snazší.
Pořád se snažím do toho psího světa proniknout. Říkám si, že když chci od naší příšery, aby mě respektovala, musím ten její svět pochopit. Protože člověk není pes a pes není člověk. A to by mělo být respektováno. Díky tomu mám již situace rozdělené do různých kategorií. Nejvíc je těch, co chápu, ale nesouhlasím s nimi. Například chápu tu věčnou štěněčí posedlost okusováním, ale roztomilá mi fakt nepřipadá a vsadila bych se, že ani připadat nebude. Stejně tak chápu nutkání vzít všechno do tlamky, ale jaksi pochybuji o dobrém vkusu naší nové členky. Namátkou – tento týden se venku pokusila pozřít žárovku střední velikosti, mraveniště (fakt celé!), opakovaně ze chřtánu vyrvanou a opětovně nalezenou kuřecí kost, neidentifikovatelnou srajdu na trávníku, deset papírových košíčků od muffinů, žaludy, okoralý krajíc chleba s plísní, kus rohlíku, pět kousků špeku, asi tak kilo hlíny vyhrabané na louce, bezpočet kytek, listů a drobných kamínků a ještě větší množství větví, použitý papírový kapesník, obaly od nevím čeho, zátku od piva, část pískoviště a ocas labradora, co si nechtěl hrát. Doma snědla jen půl balonku a část lana na něm upevněném, kousek dveří od ohrádky, půl koupelnové předložky, ukousla hlavu gumové kachně a ukradla si první opravdové jídlo – kus slaného závinu se šunkou a kukuřicí. A to jsem si nevzpomněla zdaleka na všechno. A ano, na trávení se to projevuje. A ano znovu, i doma. Ale je pořádná, a jakmile vytáhnu hadr, nadšeně mi ho bere, aby pomohla vytírat. :O)
Tuhle jsem za ní vlála na vodítku, když se k půlnoci rozhodla ulovit buldoka, co si jí nevšímal, ani když se před ním válela na chodníku, a pro potěchu sousedů štěkala na noční sídliště. „Kolik jí je?“ volal za mnou majitel líného pomaloučkého buldoka a nepokrytě se smál. „Tři měsííícééé…“ zavolala jsem nepolevujíc v běhu (já!!!). Pořád se ještě smál, když říkal: „Trochu pako, co?“ „Magor je to!“ opravila jsem ho. To jsem měla už naše štěňátečko v náručí, divoce se zmítalo, neboť během honu na buldoka našlo papriku, kterou jsem mu ukradla z huby, a navzdory frišnému nočnímu počasí jsem je smáčena potem odnášela domů…
To je naše Maggie…
Odjíždíme na týden chalupařit, snad to všichni přežijeme. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment