„Neříkej, že jsi ztratila i ten druhej balzám na rty,“ nechápala jsem a tvrdošíjně na školní chodbě prohrabávala aktovku, zatímco okoralé rty paní trpaslíkové rudě signalizovaly, že asi nekecá. Z postranních kapes jsem vylosovala ledasco, leč nic z toho nebyl balzám na rty.
„No, hlavně, že máš tohle!“ kroutila jsem hlavou a na lavičce vedle mě se utěšeně rovnal obsah aktovky žákyně 1. B. Krom učení, pouzdra, papučí, zbytku minerálky, mobilu a přetěžké peněženky se schovanou kartou na obědy jsem našla toto: plyšového psa, umělohmotné hovno, falešnou žvýkačku se švábem, opravdovou žvýkačku zkrášlenou o zbytky ostrouhané pastelky (červené), kozačky pro Barbie, deníček uzamčený umělohmotným visacím zámkem (s děsně tajným obsahem), tři gumy na gumování pokreslený propiskou, gumičku do vlasů omotanou zbytkem vlasů, sponku do vlasů s oprýskaným lakem, pomačkaný písmenko P a ještě jedno záložní umělohmotný lejno. Nic z toho se na rty fakt natřít nedalo. Mladší s úsměvem pokrčila rameny: „Tak mi dej pořádnou pusu! Rozmažu si na rty tvůj lesk!“
První lesk ztratila v Prateru. Vytrousila ho z kapsy a nikdo se tomu nedivil. Na výlet jsme vyrazili po dlouhé době s NeCelebritovic family. Zatímco Starší s námi odmítla jet kolotočovat, s NeCelebritovic jel i Ferda. Za tu dobu, co jsem ho neviděla, mě o hlavu přerostl! Trpaslík princ Drsoň alias Áďa se zase rozkecal. NeCelebritce vyhřezla plotýnka. Po pár pokusných krocích v předklonu usoudila, že by si zábavného parku příliš neužila, ponechala chlapečky s manželem a odešla do auta, kde setrvala celých pět hodin, zatímco my ostatní jsme obráželi atrakce.
Díky Áďovi jsem se nasmála na pár týdnů dopředu. Fascinovaně jsem přihlížela té bezstarostnosti čtyř let a ještě fascinovaněji jsem přijímala fakt, že trpaslík zarputile oslovuje své rodiče jménem. „Já si tady takhle na chvíli stoupnu bokem a budu dělat, že ho neznám,“ oznámil NeCelebrita, když chlapeček už potřetí stáhnul kalhoty a očurával stromeček opodál, zatímco kolemjdoucí pohoršeně kroutili hlavami. „Kájo, já už čuvám!!!“ zařval hoch v okamžení. Radostně, hlasitě a výmluvně.
„Tam nejdu, Kájo!“ vzpínal se hošík před zrcadlovým bludištěm. „Tam si di, Kájo, šám!“ A NeCelebrita, který chvíli předtím líčil, kterak posledně chlapečka bloudění mezi zrcadly frustrovalo k nepříčetnosti, odvětil: „To se ti bude líbit!“ Tak jsme šli. Deformování našich tělesných schránek v zrcadlech bylo fajn. V bludišti ale všechna sranda skončila…
Proskleným labyrintem jsme z počátku procházeli rozjařeně. Bloudivši však již poměrně dlouho a východu nenalézaje, začal nás elán opouštět. Mladší plakala, neboť před sebou zapomněla mít natažený ruce a brutálně se práskla o skleněnou tabuli přímo do nosu. Sotva jsem ji dokonejšila, byla jsem to já, kdo to čelně napálil do desky. Nebouchla jsem se do nosu. Bouchla jsem se do čela a prokousla si u toho jazyk. Lev vypadal pobaveně.
Vyčerpáni atrakcemi usedli jsme na jednu ze zahrádek a objednali si pití. „Čo tady děváme, Kájo?“ zjišťoval Áďa. „Tady sedíme a odpočíváme, Áďo,“ řekla jsem a sledovala, jak si chlapeček sype do jablkovýho džusu cukr, co šlohnul tátovi. „To budeš mít pěkně hnusný,“ konstatovala jsem. NeCelebrita jen unaveně sledoval zvětšující se vrstvu cukru na dně sklenice a odmítavě mávnul rukou, když mu chlapeček nesobecky nabídnul, že druhý cukr nasype jemu do kávy. Protože otec nevděčně odmítl, frknul si ho Drsoněk do svýho džusu. „Duhej si tam už asi nedám,“ přemýšlel nahlas a snažil se otce opepřit pepřenkou, kterou uzmul ze stolu. NeCelebrita vypadal mírně vyčerpaně, načež ke svým hochům takřka prosebně pronesl: „Borci, neserte mě!“ Drsoněk Áďa se andělsky usmál a otázal se: „Já taky, Kájo?“
Ferda vlezl na všechny atrakce, z kterých se mi chtělo zvracet už od pohledu. Dospěla jsem k závěru, že ten kluk absolutně postrádá pud sebezáchovy. Lev ho poctivě fotil, když lítal sem a tam, hlavou dolů, do obří výšky apod. Ferdovi bude za měsíc šestnáct. Přikurtován na katapultu se stihnul seznámit s nějakou mladou slečnou. Jelikož neumí německy, domlouvali si cosi v angličtině. Došlo mi, že rozdílů mezi našim a jejich dospíváním je čím dál víc…
Taky mi došlo, že je asi i hodně rozdílů mezi holčičím a klučičím dospíváním. Ferda byl prostě v pohodě. Jedinej, koho naštval, byl jeho malej brácha princ Drsoň alias Áďa. Bylo to tehdy, když Áďa s Mladší zaujatě hráli šprtec. Mladší samozřejmě vyhrávala, neboť jest starší, větší a rozvážnější. Áďa, kterýžto neumí počítat, sebe i okolí neustále ubezpečoval, že je to „či – dva“, i když nebylo… A pak mu chtěl Ferda přisunout žeton a ejhle… žeton vklouznul do Drsoňkovi brány. Trpaslík se rozčílil, až se mu udělala rýha na miničele a zhnusen svým sourozencem zaječel: „Ty šeš, Fevdo, úp-ně nejvečí b-beč!!!“ To způsobilo, že Lev dostal takový záchvat smíchu, až to chvíli vypadalo, že už nikdy nebude moct přestat.
Na Áďu se posléze už fakt naštvala Mladší. Chlapeček se ji totiž neustále snažil políbit, argumentujíc tím, že ji miluje. Paní trpaslíkové to přišlo trapné a zdráhala se s o hlavu menším klukem líbat na veřejnosti. Zdráhala se tak, až to narvala hlavou do kovovýho sloupu. Otlučená už tedy byla dost, Drsoněk využil příležitosti, hbitě vylezl na lavičku, čímž docílil toho, že Mladší viděl do očí, omotal se jí kolem krku a pokračoval v líbacích pokusech.
Lev pravil, že nejlepší atrakcí Prateru je zdejší gyros a šel si jej koupit už podruhé. Po pěti hodinách jsme usoudili, že už nám to stačilo a taky už nám docházela eura. „Kolik jsme vlastně utratili?“ zajímalo mě. „Dost,“ připustil Lev a tvářil se nepříliš radostně. „To nevadí,“ uklidňovala jej Mladší. „Proč to nevadí?“ chtěla jsem vědět. „Vždyť to přece nejsou naše peníze!“ radovala se paní trpaslíková, která eura považuje za nějaký hrací žetony, s kterýma si člověk užívá zábavu na dovolených a výletech. :O)
Tak pěknou májovou neděli všem. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment