Pro změnu…

Pro změnu…

… bych dnes psala zase jako člověk. Alespoň bych se o to pokusila.

„Ty seš zpocené jak hovno!“ pravil kultivovaně. Byl to muž středního věku. Sám měl na sobě tričko přilepené potem a na řídkém porostu bystré hlavy se mu třpytily kroupy (nikoli krůpěje, to by bylo příliš podceňující označení) potu. Postával v autobusu kousek od nás. Ve voze bylo nedýchatelno. Vyměnila jsem si překřížené nohy z levé na pravou. Po lýtku mi tekl potůček uvolněný z podkolenní jamky. Mladší jej zmerčila a v úžasu pozdvihla obočí: „Jé, ty se umíš potit i nohama? To já neumím!“ Pokrčila jsem rameny. Byla jsem totiž zamyšlená. Přemýšlela jsem o slovech zpoceného muže. Ano, otázka stran hořlavosti hoven již probírána byla, ale může se hovno potit?

Tato filosofická otázka mne zaměstnala natolik, že jsem přestala vnímat okolí. Z úvah mě vytrhla až druhorozená užaslým „Mami, ty se usmíváš?! To jsem už dlouho neviděla. Že ty jsi šťastná, že jsme chvíli bez Megoslavy?!“. Naši Čunislavu totiž toho času právě hlídala cvičitelka, abychom mohly s Mladší podruhé o těchto prázdninách na koupaliště (ano, holčička i trochu plakala, že jsou ty prázdniny na prd… mno… jako kdyby jí to snad to všežravé štěňátko dost nevynahrazovalo. :O) „Ne, já přemýšlím,“ odvětila jsem. „O čem?“ „Jestli se hovno potí,“ přiznala jsem pravdivě. Dcerka se dle očekávání skácela pod sedadlo na zaplivanou autobusovou podlahu. Když se dosmála, řekla: „Jde to s tebou z kopce, mami.“ Asi měla pravdu.

Ona je vůbec taková pravdomluvná, jak jsem se dříve toho dne ostatně přesvědčila. Jeden či jedna, to je fuk, případně oba, by si myslel/a/i, že když zorganizuje hlídání a vyveze potomka na vytoužené koupaliště, ačkoli on/a/i koupaliště nerad/a/i, bude potomek radostí bez sebe. Na potomkovu obranu nutno říci, že radost proběhla, to zase ano, ovšem… záhy se ukázalo, že potomek potřebuje k vodním radovánkám parťáka. Nemaje žádného svého věku, neboť všechny děti z normálních rodin tráví prázdniny jinde než doma, určí potomek parťákem nebohého rodiče. V tomto případě mne. Po stopadesátém „Jdeme do vody?!“ jsem už vyčerpaně vydechla a upozornila na to, že mám stále ještě mokré plavky, jelikož jsme se z vody vrátily před dvěma minutami. „Jdi sama, vždyť umíš plavat líp než já!“ vyzvala jsem holčičku. „Mě to samotnou nebaví, to je nuda!“ opáčila. „Se mnou je ale ve vodě přece taky nuda! Vzpomeň si!“ Vzpomněla si, leč bylo to houby platné. „To nevadí,“ chlácholila mě, „já to s tebou vydržím!“ „Ale já bych chtěla chvíli jen tak ležet a odpočívat!“ zakňourala jsem. „A to tě jako baví?“ podivila se holčička. „Baví!“ pravila jsem pevným odhodlaným hlasem. „Ale ne…“ zpochybňovala děvenka má starostlivá slova chřadnoucí matky. „Baví!“ zopakovala jsem trucovitě. To jsem už stála na nohou, co mě nesly k bazénu. Někde uprostřed cesty jsem uraženě utrousila: „Já bych chtěla někdy dělat něco, co chci já a ne něco, co chce nebo potřebuje někdo jinej!“ Mladší se otočila, pohladila mě, objala, dala mi pusu a s onou avízovanou pravdomluvností pobaveně ukončila hovor: „Och, jak jsi naivní!“

Rozesmálo mě to. Plácla jsem sebou do osvěžující vody. Venku byl fakt pařák. Mladší mě pod vodou nabrala do náruče. „Tady tě aspoň můžu nosit jako princeznu!“ řekla smířlivě a zblblá z našich psích prázdnin dodala: „Vidíš, jak jsi šikovná! Táááák jsi hodná! No, honem pojď ke mně!“ Když jsem ji pak „jako princeznu“ chtěla nosit já, plaval kolem nás cizí kluk asi tak v jejím věku. „Bože, já se snad trapností potopím!“ vydechla. A jak řekla, tak udělala.

Jsem si skoro jistá, že se hovno nepotí… No nic. Pěkný průběh prázdnin všem. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *