Ponemocniční sobota

Ponemocniční sobota

Další sobota. Starší je zalezlá ve svým pokoji. Užívá si to. Mladší vypadá, jako kdyby nikdy na žádné operaci nebyla, a srší energií. Že je ve stavu nemocných, připomíná jen fakt, že je v noční košili. Chechtá se a pinká si nafukovacím balónkem. Tím balónkem, co rozdával v nemocnici klaun v den, kdy šly holky na operaci. Vydržel překvapivě dlouho. Lev leží na posteli. Balónek dolítnul až k němu a odrazil se mu od břicha. „Zachraň ho, ať nespadne na zem!“ volá Mladší. Lev se pokouší pinkat balónkem, aniž by se zvednul z postele nebo si alespoň sednul. Mladší se smíchy zalyká. Otec se zmítá na lůžku a oranžovej balónek kolem něj divoce tančí. Jak říkám – další sobota.

Venku je nádherně. Sedím na balkóně, piju poobědovou kávu a líně vyškrtávám slova v osmisměrce, která mi zbyla z nemocnice. Koupila jsem si ji, abych se měla čím zaměstnat, když holky spaly, a současně nad tím nemusela přemýšlet. Seděla jsem uprostřed mezi jejich postelemi a po každým zaškrtnutým slovu zvedla hlavu, abych se na ně koukla. Jestli pořád spí. Jestli dýchají. Jestli něco…

Když má člověk o někoho strach, jako kdyby si víc uvědomoval tu lásku, kterou obvykle prožívá s tichou samozřejmostí. Teď už jsme doma, strach se vytrácí a ve mně ještě doznívá to láskoupřeplnění.

Paradoxně jsem si nejvíc strachu užila se Starší a pro Starší. A ona to ví. A je teď na mě hodná. ;O) Mladší byla hodná celou dobu. Vlastně byla i obdivuhodná. Ani jednou neprojevila nelibost, že se víc věnuju prvorozené. Dokonce mi sama říkala: „Teď už ses mi věnovala dost, tak jdi zase za Starší, jo?“ A když jsem si odešla koupit kafe nebo další dávku zmrzliny pro ty dva ležáky, sama jí běhala pro ledový obklady a podávala kapesníky. Možná to zní pateticky, ale byla jsem na ně pyšná. Držely při sobě. A když se Starší mezi mdlobami a chrlením krve zeptala, jak je na tom Mladší, skoro jsem se dojetím rozbrečela…

Nejhorší byla neděle. V sobotu večer totiž změnili prvorozené medikaci a ta jí teda fakt nesedla. Že jí nesedla v noci, nikdo neřešil a šlehli jí další dávku ráno. Když jsem kolem osmé dorazila, našla jsem svý potomče, co už mělo být jakože „skoro dobrý“, ležet na lůžku s nepřítomným výrazem, flekatým obličejem, hystericky plačící a šermující rukama. Oči měla vytřeštěný, když vstala, hned sebou flákla a čas si krátila halucinacemi, který způsobily, že se jí nikdo nesměl dotknout. Asi po hodině to dovolila mně, takže jsem jí všechny léky dávala sama. Trvalo to celej den. Normální výraz získala až k večeru, když léky odezněly. Měla jsem pocit, že ten den trval věčnost…

Jak jsem psala, teď už jsme doma. Sesterská maxiláska zůstala za dveřmi oddělení dvacet. Už se to zase hádá, postrkuje a dělá si to naschvály. Asi je to známka toho, že se věci vrací do normálu. Úměrně s hlasitostí škorpení odeznívá můj strach a přichází úleva. Takže teď nic nedělám. Vychutnávám si slunce na balkóně i tu doznívající únavu z uplynulých dvou týdnů. A jedním z nejpřínosnějších poznání této epizody je pro mě fakt, že moje holky dokážou držet pohromadě, když je zle. A to mi prozatím jako výsledek mého jakože výchovného působení docela stačí. :O)

Slunečný týden a příjemný vstup do října přeje

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *