Dokonalá

Dokonalá

Moje děti mají zcela nepochybně zidealizované představy o své matce. Například Starší si patrně myslí, že jsem extra dobrá na luštění všelikých kvízů a (snad aby mne potrénovala) zeptám-li se na cokoli stran jejího studia, odpovídá: „Hádej!“

Je na mě však natolik hodná, že mi nekompromisně neoptimistickým tónem hlasu dává jasnou indicii, kterým směrem se mají mé úvahy ubírat. Také si o mě, a to mi obzvlášť lichotí, myslí, že jsem neuvěřitelně trpělivá. Jak jinak si také vysvětlit, že po té, co jí pětkrát odpovím na její dotaz, uraženě řekne: „Tak ti děkuju za opověď.“ „Odpověděla jsem ti už pětkrát,“ namítnu. „Fakt?“ podiví se, načež uzná: „No, je to možný, já tě totiž neposlouchám.“

Mno… Jak říkám, patrně se domnívá, že jsem lepším člověkem, než jsem, neboť jinak by ji pud sebezáchovy donutil učinit jistá opatření, aby nebyla jednoho dne umlácena nějakým menším elektrospotřebičem, který budu mít zrovna po ruce.

Ani Mladší nepokulhává za sestrou a její víra v mou dokonalost jest takřka bezbřehá. Správně předpokládá, že mám pochopení a silně vyvinutý smysl pro humor, který předčí moji touhu po tom, aby holčičky nepoužívaly slovník signalizující, že vyrostly v nějakých vězeňských prostorách. Na rozdíl od Starší však Mladší nutkání používat expresivní výrazy tutlá (přede mnou). V pondělí na doporučení ortodontistky přišla o dva mléčné zuby na levé straně, za týden čeká totéž dvojku a trojku na pravé straně a budeme prý čekat, až se vyklubou stálé trojky a rozhodnou se natlačit na pozici absentujících stálých dvojek, které jí bohužel nebyly souzeny. Dočasné dvojce i trojce se ven nechtělo ani za mák. Mladší zvládla svoji první injekci do dásní i samotný zákrok naprosto bravurně, nevydala ni hlásku, jen když bylo po všem, zezelenala, zprůhledněla a odevzdaně se nechala paní zubařkou křísit. Po mrňavých zubech zbyly v puse obří hluboký krátery, z kterých tekla krev až do večera. Jelikož jsme v ordinaci dostaly málo speciálních tamponů, vnucovala jsem po jejich spotřebování trpaslíkové běžné hygienické tampony. „To nemyslíš vážně?“ ujišťovala se Mladší, tampon odmítla a šla vyzkoušet, jakou službu jí udělají kulaté tamponky na odličování. U těch nakonec zůstala.

Při té příležitosti v koupelně váhavě otevřela pusu a chvíli zírala na svoji díru v chrupu s němou hrůzou v očích. Pak nabrala dech: „Tak to si snad dělá pr…“ Po pr zachytila moje nahoru letící obočí a aby jej zarazila v letu, dořekla: „ču. Prču! To si snad dělá prču, jsem chtěla říct.“ „To určitě.“ „No mami, co si to o mně myslíš? Já bych nikdy sprostý slovo neřekla.“ Pobaveně jsem se zmohla na „Ne?“

„Ne!“ pravila Mladší přesvědčivě, „JÁ bych PRDEL nikdy neřekla!“

„Fakt ne?“

„Fakt ne!“

„A co jsi právě teď řekla?“

„Aha… chichi… prdel… řekla jsem prdel… prdel… prdel… chichichi…“

Víckrát to slovo již nezopakovala, jelikož dostala zásadní záchvat smíchu. Div, že u toho nepolkla krkví násáklý tampon…

Takže jak vidíte, jsem doma bezmezně respektována a obdivována :O)

Fajn týden všem, co jsou na tom podobně. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *