Plnoletně

Plnoletně

Moje přátelství s Lenkou je plnoleté. Heřmánka dovršila magických osmnácti let. Mám pocit, že od jisté doby se vše v našich dospělých životech přepočítává na věk našich dětí, případně na věk dětí našich přátel. Asi potřebujeme v chaosu všedních dní, pravidel a povinností nějakou neoficiální měrnou jednotku, která je jen a jen naše.

Čerstvě plnoletých osob se v posledních týdnech vyrojilo více. Zejména z řad přítelek Starší, což se zdá býti vzhledem k její vlastní blížící se plnoletosti logické. Zrovna před okamžikem odjela na jednu z dalších oslav pomyslné dospělosti. Vyzbrojena stříbrným prstýnkem v úhledně zabalené krabičce a nedopitou flaškou rumu (pozůstatkem její salmoneloléčby, díky které ji můj taťka začal oslovovat Pralinka). Chtěla jsem si vzpomenout na „naše“ osmnáctiletý období a zjistila jsem, že mý vzpomínky začínají mít víc děr než rozškubaný nohavice od riflí, v nichž prvorozená opustila domov.

Když jsem ještě s pravidelnou umíněností psávala blog, proběhla v jednom okamžiku tímto virtuálním světem akce ve smyslu „mých osmnáct“. Tenkrát jsem s pietou vytáhla obří sešit, do kterýho jsem si ve svých čerstvých osmnácti zaznamenávala život. Něco vám řeknu, byla jsem jiná než Starší. V hodně věcech. A dnes můžu upřímně přiznat, že jsem ráda, že není jako já tehdy. Jako rodič jsem dokonce moc ráda. Ale mně samotné se po mně osmnáctileté někdy dost stýská. Občas mi chybí to radikální vnímání černobílosti světa, v kterým je všechno prostě jasný. Tohle je dobrý, tamto špatný, na kompromisy se nehraje. Chybí mi ta víra v sebe, že dokážu absolutně úžasný věci, co budou na pokraji geniality a ušlechtilosti, to přesvědčení, že sny se dají zhmotnit a že je mládí nekonečný. Bez hranic. A hodně mi chybí někteří lidé, který jsem na tý dospělý cestě ztratila.

Na druhou stranu mi toho z té doby taky docela hodně nechybí. Třeba pochybnosti plynoucí z podstaty toho věku. Znáte to – vztahy všeho druhu a potřeba všechno definovat. Je tohle už přátelství nebo jen kamarádství? Je tohle můj kluk nebo jen flirt? Záleží na mě našim nebo jsem jim ukradená? Proč mě nechce? Proč za mnou pořád dolejzá? Odpovědi se většinou odvíjely snad jen od hladiny hormonů… A dny velkorysé anarchie a pozitivity střídaly dny tajnýho pláče. Tajnýho a nepřiznanýho, protože drsná holka nikdy nebrečí. A to já jsem teda byla. Drsná holka.

Teď už nejsem. Někdy brečím i u reklam. Možná se už zase dostávám do období, kdy se hladina hormonů začíná střídat. Takže dny demonstrativního optimismu zkrátka střídají dny, kdy se brečí i u těch reklam. Pochopitelně tajně. Některý zásady si člověk potřebuje uhájit. ;O)

Mno, ale koneckonců mi vlastně bylo osmnáct už dvakrát, takže jsem dvojnásobně plnoletá. To nezní zas až tak špatně. :O)

Krásný týden a užijte si ho maximálně velkoryse plnoletně!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *