Za měsíc touhle dobou

Za měsíc touhle dobou

… budeme na dovolené. Vzhledem k tomu, že letos se Štěstí rozhodlo, že se mnou nebude nijak extra kamarádit, je zde i pravděpodobnost, že za měsíc touhle dobou zažijeme všeliká dobrodružství. Můžeme si vybrat – sopka nebo zemětřesení. Či nějaká exotická choroba? Už se těším.

Deštivý narozeninový víkend v Krumlově měl za následek dvě věci. Jednak jsem nastydla, což mírně umocnilo můj exhibiční kašel, který se stal patrně mou součástí již na věky věkoucí. Lékařské vědě srdnatě odporujíc. Jest to vskutku věrný brach, až to ve mně k houževnaté bakterii budí obdiv. No nic.

Podstatnější je konec konců ta druhá věc. Vybrali jsme si místo na dovolenou. Já vím, že někdo s tím nemá pražádnou potíž, ostatně loni touhle dobou, když jsme „našli“ Skopelos, jsem tomu věnovala nemálo řádků. Věrný čtenář tedy ví, že my s výběrem dovolené děláme ty pravé štráchy. To jsme celí my.

Letos padnul los na další turistickému lidstvu ne příliš známý řecký ostrov. Jmenuje se Chios a první skromnou dávku turistů přivítal až v roce 1988. Je zde tedy předpoklad, že – jak doufám – potkáme jen přívětivé ostrovany nezkažené civilizační vypočítavostí pevniňanů. K dovolenkování jsme si vybrali místo u lávové pláže plné černých oblázků. „Kde se tam jako vzaly?“ svraštila Mladší podezíravě čelo. „Kousek od toho je sopka…“ „Cože?!“ vyděsila se holčička. „Neboj, tady se píše, že je údajně vyhaslá!“ sebejistě jsem dítě uklidňovala. Lev pobaveně odfrknul: „Údajně? Údajně?! Při našem štěstí si letos možná zasoptí…“ Děvče polklo. Zatím co jsem v duchu souhlasila s živitelem, nahlas jsem tuto myšlenku rázně zavrhla a pomlčela o zmínce o zemětřesení či strašlivém požáru. Těšíme se všichni.

Tak jsem si říkala, že bych měla zažít soptění nebo zemětřesení v nových plavkách. A teď vám o plavkách a ženách něco řeknu. Je nemalé množství žen, které touží po poprsí větším, než jim bylo přírodou naděleno. Těm bych chtěla vzkázat – neblbněte! Vy totiž můžete přijít kamkoli a vybrat si plavky jakékoli a můžete ještě dělat okolky a drahoty a vést hovory o střihu či barvách a já nevím o čem ještě. Cha chá. My, co nám příroda nadělila, máme plavkovýho peška. Vážně by mě zajímalo, kde mají ženy s velkýma prsama nakupovat, aniž by si tím způsobovaly trauma a plačíce opouštěly kabinky, co jsou už samy o sobě dosti zákeřné a na prd. Pravda, neplakala jsem. Ale ani jsem nic nekoupila. Po odpoledním maratonu v centru města a vyzkoušení desítek modelů vrchního dílu plavek, kdy jsem se snížila i k absurdnostem, jako jsou puntíky, květy či prapodivné abstraktní vzory (jedna podprda měla dokonce fiží!!!) jsem odcházela s plavkami pro Mladší a s myšlenkou na kamarádky závistivě (a mnohdy nenávistně) mi hledící do výstřihu. Och, jaké by to pro ně bylo zadostiučinění, kdyby se mnou některé ten potupný maraton absolvovaly…

No nic. Za měsíc touto dobou nejspíš (snad) budu na černé pláži lemované oranžovými skalami, budu si ve svých starých plavkách ověřovat slanost moře a třeba, kdo ví, mě v jednom z údajných rodišť Homéra políbí nějaká múza. Nebo mě u starověkého oltáře bohyně Kybelé zasáhne síla téhle velké matky bohů a dárkyně života. Nebo možná bude úplně stačit, když se podaří, aby všudypřítomná vůně zázračného mastixu vnesla poklid a smíření do mé duše. A když nic jiného, snad bude aspoň vedro. :O)

Pěknou neděli všem, a kdyby měl někdo tip na ty plavky, ozvěte se! :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *