Týden do Vánoc, mrzne, až jsme z toho praštění jeden víc než třetí a v obchodech zakopávám o občany, co tvoří zácpy v uličkách. Navzdory tomu, že prý každý desátý Čech věří v avízovaný konec světa. Tak si říkám – sakra, lidi, když věříte, že nám zbývá poslední týden života, proč ho netrávíte s lidmi, na kterých vám záleží? Já (letos) na konec světa nevěřím. Přesto (nebo právě proto?) mě napadlo, že bychom i my tady spojení virtuálním přátelstvím mohli poslední předvánoční týden prožít tak trochu společně. A taky tak trochu pohádkově. Takže kdo chce, může mě tu tento týden potkat každý den…
Natálka a vánoční skřítci kšítci
Kapitola čtvrtá: Noc vánočních kšítků
Můj úkol je dnešní noci jasný. Neusnout. Strašně se snažím. Pokaždé, když se mi víčka semknou, prudce je stisknu a mrknu. Tak moc nechci usnout! Chci vidět svého kšítka. Svého kšítka, co se jistě chytí do povidlové pasti. Aviváž z povlečení tak moc voní, až mě to štve. Musí snad doma všechno vonět? Jak pak má jedna zvědavá osoba neusnout? Ne, nesmím si toho všímat. Určitě neusnu…
… kdybych uměla hodiny, klidně bych vám řekla, v kolik přesně to bylo, co jsem uslyšela šeptání kšítků. Doléhalo ke mně z kuchyně, kde stálo na stole červené auto s dosud prázdnými šuplíčky. Nebylo pochyb o tom, co se na onom místě odehrává. Hurá! Sláva! Neusnula jsem! Uvidím kšítky!
Poprvé v životě lituju, že nemám svého Pepíka. Nemám nikoho a nic, co by mi dodávalo odvahu. Posadím se na posteli a rozhlížím se kolem sebe. Noční lampička naštěstí pořád svítí, takže si můžu vybrat ze všech plyšových zvířátek, co se mnou spí. Vybírám si slona. Sloni jsou přece tak silní! Vezmu jej za chobot a váhavě se ploužím do kuchyně.
Jako kdyby se to už někdy stalo. Jako kdybych to už někdy zažila. Najednou cítím rozruch pod nohama, něco jako průvan (měla jsem si vzít ponožky? Nebo papučky?) a hlasy: „Schovejte se! Utíkáme! Rychle pryč! Někdo jde!“ Zůstávám stát mezi dveřmi a vyčkávám, než všechen ten rozruch utichne. A pak opravdu, po malé chvíli slyším tichounké naříkání. Podívám se na stůl. Náklaďák je přeplněný dobrotami. S jistotou se skloním pod stůl. Můj slon Marcelka mě spolehlivě chrání, takže vím, že se mi nemůže nic stát. Najednou vidím, že mi Marcelka vyklouzla z náruče a prchá k noze od stolu.
Oživlý plyšák se u nohy zastaví a ohlédne. „Tak pojď, kde to vázne?“ vyzve mě Marcelka. Přisunu se blíž a uvidím kšítka chyceného do pasti, kterou jsem vlastnoručně nastražila. Teda, lidi, řeknu vám, ani jsem nedýchala.
„Ahoj, kšítku!“ řekla jsem. „Jak se jmenuješ?“
„Emanuel,“ vzlyknul kšítek.
„Já jsem Natávka,“ představila jsem se, protože jak víte, neumím L.
Ale kšítkovi to ani trochu nevadilo. Tvářil se, že zná už miliony Natávek a že to není ani za mák divný jméno. A když jsem kšítka vysvobodila z pasti, přiznala jsem se, že jsem ji sama nastražila, a omluvila jsem se mu. Protože mi ho bylo líto a protože máma říká, že když člověk udělá chybu, nemá před ní utíkat. Kšítek byl rád, že mu nelžu, a řekl, že slyšel o mé mámě od svého táty Samuela. Taky řekl, že by teď bylo správné, abych mu pomohla roznést dobroty, když jsem mu vyplašila všechny kamarády, a že by mě za to vzal na výlet do své země.
Řekla jsem, že samozřejmě chci do kšítkovské země a že mu moc ráda pomůžu, ale bez Marcelky ani omylem. Kšítek kývnul hlavou, usmál se a pak mi zmáčknul nos, jako když dospěláci na dětech zjišťují, jestli náhodou nelžou. Pak zmáčknul nos, totiž chobot, Marcelce. Obě jsme se zmenšily, takže jsem najednou byla stejně velká jako kšítek. Když jsem se rozhlédla, vypadala celá kuchyň obrovská a všimla jsem si, že za lednicí na mě někdo mává. Byl to uprchlík René. Ten prevít jeden. Jedl tam kousek mrkve, na kterou jsme ho chtěly s mámou nalákat.
Váhavě jsem Renému opětovala pozdrav. Kšítka to pobavilo. „Teď vás musím obejmout!“ upozornil mě. Vzala jsem Marcelku, co nebyla větší než náprstek, do náruče. Emanuel nás objal a zvolal: „Do světa kouzla Natálka vklouzla. Marcelku má s sebou, už teď ji nohy zebou!“ Měl pravdu. Nohy mě zábly stále víc. Měla jsem si vzít aspoň ponožky.
Zavřela jsem oči. Měla jsem pocit, že jen na okamžik. Ano, mžik oka stačí na to, abyste se ocitli v pohádkové zemi kšítků. Když jsem je otevřela, nestačila jsem se divit.
Add Comment