Tento týden se u nás hodně návštěvovalo. Taky Mladší notně cyklistikovala. Když tuhle projížděla kolem nedalekého obchodu s nábytkem, vzpomněla si: „Sem se chystáme se Starší. Chce, abych jí tady koupila k narozeninám koš na papíry. Slíbila, že z něho bude mít radost.“ „Jo?“ podivila jsem se a následovala dle mého názoru logická otázka: „A kde na to vezmeš peníze?“ Holčička se divoce zasmála: „Já přece mám prachy, mami. Ty, co ti dlužím, víš?“
Takže asi tak.
Krom návštěv (během jedné z nich snědl Vukášek obří korálku, aby ji Mladší nemusel vracet a jako bonus ji tituloval takovým termínem, kterej nepoužívám ani já v největším rozčílení, z čehož byl – mnou – vyvozen závěr, že musíme trávit společné chvilky aktivně a na vzduchu, tudíž se nyní scházíme zásadně venku) a cyklistikování se odehrála ještě jedna věc. Po pár dnech s onou věcí nabývám dojmu, že bude mít zásadní vliv na naši rodinu. A jestli ne na rodinu, pak na mě určitě.
Lev si koupil PS3…
První den to všechno připojil k největší televizi, co máme. Tudíž do obýváku. Bylo notně po půlnoci a všechny funkce, brouzdání po netu, přehrávání všeličeho a hlavně nových her pochopitelně nebylo u konce. Můj počítač v pracovně okupovala Starší. I rozsvítila jsem si, že si budu číst. Lev, toho času střílející, pravil: „To mi tady snad ani nerozsvěcuj, já na to pak blbě vidím!“ Po té, co jsem chvíli seděla v setmělé místnosti, jsem se odešla vykoupat.
Praskání pěny, od něhož jsem si slibovala, že bude uklidňující a relaxační, rušilo povzbuzování z obýváku a hučící motory závodících aut. A ještě něco. Kap… kap… KAP…KÁÁÁÁP. To mne vedlo k polohlasnému: „Kurňa, co to tady kape?“ Po lokalizaci terénu spočinul můj zrak na jednom z bodových světel podhledu, z něhož bezostyšně kapala voda a přirozeně se vsakovala do koše se špinavým prádlem.
„Lvéééé, pojď sééém. Rychlééé!“ zaječela jsem. Naivně, neboť muž pochopitelně ani náznakem nereagoval. Chvíli jsem cvičně volala, čímž jsem asi dost rušila Starší u facebooku, tudíž vykoukla z pokoje: „Co je, mami?“
„Zavolej taťku. Ať sem hned jde!“
„Proč? Máš tam snad nějakýho broučka?“ chechtla se posměšně.
To bych určitě volala Lva, pomyslela jsem si chmurně a uraženě odsekla: „Ne. Prostě ho zavolej.“
Zvuk motorů utichl. Kapání se zdálo stále intenzivnější. Lev rozhrnul obří osušku, která nám pořád ještě supluje dveře do koupelny: „Co je?“
„Z toho světla teče voda!“
Tak nás poprvé vytopili.
Při té příležitosti jsem měla možnost zjistit, že horní sousedka NENÍ příjemná paní. Ba naopak. Dokonce se zdálo, že ji obtěžujeme, fakt hodně obtěžujeme, když chceme vědět, kolik vody z tý její pračky do našeho podhledu nateklo. Do dnešního dne se od nich nikdo nepřišel podívat, jak to u nás vypadá, natož aby se někdo namáhal s omluvou. Pro mě dost nepochopitelná reakce. Nu což. Starší dostala oficiální povolení být na ně hnusná, až si zase začnou v šest ráno pouštět na plný kule dechovku. „Super!“ zajásala a Mladší se nabídla, že bude chodit nadávat s ní.
Druhý večer s PS3 již vyrušilo jen obří saranče zvící dobrých 12 cm, co lezlo po zácloně. Zpozorovala jej Mladší, která s jekotem prchla. Původně řvala, že je to ještěrka. Ono to v té jejich hrací tmě nebylo tak dobře vidět. K identifikaci došlo až po rozsvícení. Nalila jsem si víno a odešla na balkon. Na lapení byla povolána broukomilka Starší. Kobylu chytila po dlouhém přemlouvání (kobylky) do třídecové sklenice na pití.
„Vyhoď ji ze svýho okna, ať se k nám nevrací!“ vyzvala jsem ji.
„Vždyť jo,“ souhlasila sarančechytka a odešla do svého pokoje, z něhož se záhy ozvalo: „A dopr…“
Záchranářka hmyzu se rozpačitě vrátila na místo činu, pokrčila rameny a řekla: „Vypadala rozčíleně. Jako když na mě skočí… tak mi vypadla ven i s tou sklenicí…“ Upila jsem vína. Lev vykulil oči: „Ty vole, to chceš jako říct, že ti vypadla z šestýho patra na ulici sklinka?! Já se z toho poseru… Vždyť to mohlo někoho zabít… Zabilo to někoho? Jdi se tam podívat!“
Bylo deset večer. Spolu se Starší se šla na ulici podívat i senzacechtivá Mladší. Obě šly v pyžamech. Vzaly si smetáček a lopatku. Nenašly ani mrtvolu kolemjdoucího, ani sklenici či její pozůstatky, ba ani saranče.
Lva to uklidnilo a vyrobil na PS3 za pomoci Mladší mého avatara, jehož záhy vyslal do virtuálního světa.
Starší se vrátila k počítači.
Když jsem si povzdechla, že nemám kam jít, Lev mi dobrosrdečně poradil, abych šla k Mladší do pokoje. „Tam přece nikdo není!“ vemlouval mi.
Třetího dne se jely závody už od rána. Mladší pronikla do detailů a závodila jako o život. Vyhrála nějaký virtuální prachy, koupila si mercedes a s Lví dikcí mi sdělila: „To bude rychlý jak sviňa!“ Odešla jsem vařit oběd. Do pokoje se vplížila Starší a ihned byla Mladší vyzvána ke spolupráci slovy: „Fandi mi! Ať vyhraju!“
„Do toho, do toho,“ řekla prvorozená suše.
„Fandi pořádně!“ napomenula ji druhorozená.
„Do toho, do toho,“ zopakovala Starší monotónně.
A do kuchyně se doneslo znechucené: „Mamíííí, proč mi nemůže fandit jako normální člověk, ale jako retardovaná?!“
Vybavila se mi chvíle, kdy mi Lev sdělil, že pro to úžasné vybavení jede. Jeho poslední argument pro koupi totiž byl: „To se ti bude líbit. Fakt! Normálně můžeš na televizi sledovat seriály z internetu! Třeba to tvoje Jak jsem potkal vaši matku! To bude super, uvidíš!“
Asi začnu šetřit na další televizi. :O)
Krásný hravý léto!
Vaše teta Fily
Add Comment