Konec prázdnin

Konec prázdnin

Co jsem to vlastně naposledy slíbila? Že napíšu o návratu z dovolené? Ale kdo si to má po takový době pamatovat… Kdybych to měla shrnout, mohla bych napsat o cestě domů jediný slovo. Bylo by výstižný, pravdivý a mohlo by znít třeba takhle – děs. Nebo – hrůza. Nebo – uf! Nebo něco v tom smyslu…

Vyrazili jsme před desátou dopolední. Teploměr v autě ukazoval něco kolem 37 °C, vzduch se tetelil a z horizontu před námi se snažil vytvořit nějaký rozmazaný umění. Pokaždý, když jsme z klimatizovanýho auta vystoupili, připlácnul nás k rozehřátýmu chorvatskýmu asfaltu. Na první kolonu jsme narazili záhy.

A pak už jsme se jen táhli v předlouhých zácpách, které zpestřovala toliko Mladší tvrzením, že bude zvracet. Velmi mne ta myšlenka zaujala a nechala jsem fantazii několikrát rozpracovat několikahodinovou cestu ve zvratky nasáklém voze. Mladší své sliby nakonec naštěstí nerealizovala.

Pár kilometrů od kýžených hranic s oblíbeným Slovinskem nás rádio chorvatsky a anglicky informovalo a délce kolon a času čekání na hraničním přechodu. Neměli jsme však tu čest ověřit si, zda jsme rozuměli správně, neboť jsme byli z dálnice nedobrovolně a bez varování odkloněni do nitra Chorvatska. S mapou na klíně jsem se nás snažila odnavigovat tam, kam nás srdce táhlo. Táhnutí našeho srdce však zajímalo jen nás a vždy, když už jsme se propracovali k ceduli, co nás měla zachránit a mrsknout zpět k přechodu, byla velmi esteticky přeškrtnuta a cesta zatarasena. Čímž jsme docílili toho, že jsme si proskákali cestu tajemnými zákoutími spolu s desítkami dalších zmatených řidičů a po několika hodinách bloudění nás Chorvatsko vyplivlo na úplně cizím přechodu, z kterýho, jak se na první pohled zdálo, ani žádná silnice do Slovinska nevedla…

Pozitivní bylo, že už nebylo vedro. Začalo se totiž smrákat a ty pěkné slovinské hory s klikatými stezkami jsme projeli už za příjemného romantického svitu hvězd. Bylo mi tajemstvím, kam se poděla ta nejméně stovka aut, co přejela přechod s námi. V horách jsme byli sami… Jen my a mapa na klíně a široko-daleko žádnej ukazatel, podle kterýho bych poznala, kde vlastně jsme. Než jsme probloudili Slovinsko, byla tma jak v pytli, měli jsme hlad, docházelo pití a kromě 122 kun, o který ve Slovinsku nikdo nestál, jsem měla v peněžence ještě pár našich korun, o který překvapivě nestáli taky.

Na hranici s Rakouskem kápnul Lev božskou a přiznal eura, ježto jsme posléze utratili v nejbližším restaurantu. Včetně dvou eur, který jsme s Mladší musely zaplatit na záchodě. Jelikož neumím být jízlivá v němčině (vlastně v němčině umím jen zdravit a děkovat), neřekla jsem nic.

Poslední kilometry cesty na mě sedla ohromná únava, víka se klížila a popadla mě panika, že když se chce spát mně, musí se chtít spát i Lvovi a zcela jistě to s náma někam naboří. Pročež jsem jej v zájmu našich životů (jednoho mladého a dvou opotřebovaných) po zbytek cesty šikanovala tím, že jsem blábolila a upřeně mu civěla do tváře. „Teď jsem tě viděla zavřít oči!“ obvinila jsem ho dokonce kousek před hranicemi se Slovenskem. „Protože jsem mrknul!“ ječel řidič uraženě. „Takhle dlouho nikdo nemrká!“ odsekla jsem a v tomto přátelském duchu jsme dojeli až domů. Bylo pět hodin ráno, sídliště spalo a nebylo kde zaparkovat.

Doma jsem zběžně zkontrolovala byt a zjistila, že při pondělním večírku Starší nepřišel k žádné zvláštní újmě. Dokonce to hodné děvče uklidilo misky od kdovíčeho a sklenice od jávímčeho (našeho vína, o kterém později Starší řekla: „Mně se zdálo, že jste ho nechtěli“) do myčky, myčku pustilo a zanechalo ji svému osudu. Myčka tedy tvrdošíjně svítila od úterního dopoledne do nedělního rána… Sotva jsme se trochu prospali a zjistili, že nemáme nic k jídlu, vyhodila jsem pět seschlých květin a jednu květinu s plísní. Když jsem se odpoledne prvorozené ptala, proč se jim to stalo, lakonicky odtušila: „Ony už v pondělí vypadaly, že chcípnou…“ Tím byl případ uhynulé flóry v naší domácnosti uzavřen a naše dovolená v podstatě též.

Tak. A než jsem to napsala, je konec prázdnin. Od tý doby jsme stihli pár koupališť, výletů, víkendovou návštěvu tcháňat, do bytu přibylo několik nových věcí, přespalo u nás několik malých slečen a oslavili jsme dvoje narozeniny, kterýma jsem si připomněla, že o životě svých dětí píšu už šest let, protože Mladší je neuvěřitelných osm a Starší nádherných sedmnáct, který jí skoro až závidím. V rámci narozenin přibyli do naší domácnosti tři noví členové – želvičky Leny, Mona a Lisa. S Monou jsme už museli navštívit veterinu, kde jsme se dozvěděli, že máme doma chráněné zvíře, které se nesmí prodávat a už vůbec ne tak mrňavý. Řekla jsem, že máme ještě dvě další a doktora to tak vyvedlo z míry, že Monu upustil na vyšetřovací lehátko. Naštěstí je to holka šikovná a zatáhla hlavu i údy. Koukala jsem na kutálející se Monu s rýmou a neodpustila si: „Pane doktore, vy jste nám ji teď snad dorazil?!“ Zatvářil se rozpačitě, tvrdil, že ne, šplíchnul Moně vitamín do tlamičky a nechtěl ani zaplatit…

Je mi trochu líto, že prázdniny končí, ale na druhou stranu se už těším, že budu chvíli dělat i něco jinýho než rodiče, protože během prázdnin jsem byla sama se sebou cca čtyři hodiny a to je i pro nejlepšího rodiče trochu náročný (natož pro mě). Mladší se sice do školy těší, ale je jí taky líto, že prázdniny končí. Zvláště srpen, neboť ten, cituji: „Srpen je nejlepší měsíc na světě! Je vedro, můžu se potápět, dostávám samý dárečky a jsem plná peněz, takže si můžu koupit tolik blbostí, kolik chci!“

Hezký zbyteček srpna. :O)

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *